Stačilo zakopnout, vzpomíná Pavel Taussig na pochod smrti. Z jeho deníkových zápisků vznikla kniha

Déšť, sníh, hlad a smrt všude kolem. „Stačilo zakopnout,“ vzpomíná Pavel Taussig na to, jak jednoduché bylo zemřít během nechvalně známých pochodů smrti. On sám přežil rovnou dva: z Birkenau a poté z Mauthausenu. 

Se smrtí se ale jako jedenáctiletý chlapec setkal mnohem dřív. Ve vlaku, který mířil do Auschwitzu, se jeden ze spolucestujících úspěšně pokusil o sebevraždu. „Rodiče ale byli ještě se mnou a dbali na to, abych nebyl moc zvědavý,“ vzpomíná. 

Od zatčení po osvobození

Jeho hrozivé zážitky z pochodů smrti se nedostaly jen do knihy, ale úplně původně do vlastnoručně psaných deníků. „Deník jsem začal psát asi třetí den na svobodě. Abych měl vzpomínku na první dny svobody. Popsal jsem osvobození i to, jak z tábora najednou zmizeli Němci. Každý den jsem zapsal, co se událo.“

Jeho zápisky z osvobození se postupně scvrkly na jídelníček. A tak se Pavel Taussig ve vzpomínkách a v deníku začal vracet i k událostem, které osvobození předcházely. „Nejprve jsem zapsal, jaké to bylo při zatčení, pokračoval jsem až po osvobození z tábora do tábora.“

Kniha jako dárek pro syna

Kdo zradil rodinu Anny Frankové? Podle historiků možná nikdo

Po 72 letech od chvíle, kdy byli Frankovi odhaleni ve své skrýši za pohyblivou knihovnou, přišli historici s novou teorií o jejich zadržení. Prokazatelné důkazy neexistují, ale nejznámější a hlavní verze příběhu zní tak, že Annu a její rodinu zradil zaměstnanec podniku Annina otce. Další možnou zrádkyní mohla být manželka jednoho ze spiklenců Frankových. Podle nové teorie muzea Anne Frank House šlo ale dost možná o náhodu. Předchozí verze toho, co se letního dne v roce 1944 stalo, stály na podezření Anina otce, Otty Franka, který se snažil zjistit, kdo může za smrt jeho rodiny po několik dekád. Za hlavního podezřelého považoval Willema van Maarena, tehdy nového zaměstnance své firmy. Tuto teorii dlouho nikdo nerozporoval, podle historiků byli totiž tři vyšetřovatelé, kteří ukryté Židy našli, členy Sicherheitsdienstu, tedy lovců nepřátel Hitlerova režimu. Nové informace ale ukazují, že vyšetřovatelé hledali lidi, kteří se vyhýbají vojenské službě, nebo podvádějí s potravinovými lístky. I ve svém deníku Anna opakovaně zmiňovala zadržení prodavačů nelegálních potravinových lístků. „Takže žádné kupony nemáme,” píše v něm. Dál nová teorie poukazuje na fakt, že byla spousta telefonních linek odříznutá, takže by bylo pro kohokoliv velmi obtížné dát úřadům o ukrytých Židech vědět. „Je zřejmé, že o osudném dni roku 1944 ještě nepadlo poslední slovo,” píší historici. Anna Franková zemřela v patnácti letech na tyfus v německém koncentračním táboře Bergen-Belsen. Osm z devíti tehdy zadržených Židů zemřelo také.

Z původních deníkových zápisků dvanáctiletého chlapce nakonec vznikla i kniha. Tu publicista a výtvarník Pavel Taussig napsal nejprve pro svého syna k 11. narozeninám. „S velikou slávou jsem mu to odevzdal. S tím, že kdyby něčemu nerozuměl, ať se zeptá. Uplynul týden, dva… a nezeptal se. Pak se ho na knihu šla zeptat manželka a vrátila se s tím, že ho to moc nezaujalo,“ vzpomíná spisovatel.

O tři roky později ale nakonec celou knihu oba jeho synové přepsali na počítači. „A já jsem si řekl, že by to mohl číst i dospělý. Bylo to ale za normalizace, nebyla tedy šance poslat to do Československa. Když se začalo cinkat klíčky, poslal jsem knihu příbuzným a přeložila se do slovenštiny.“