SERIÁL

1) Mysleli jsme, že je to cvičení, vzpomíná obsluha radaru na obsazení letiště Ruzyně v roce 1968

Invaze spojeneckých vojsk
Předchozí díl
Následující díl

Z vojenského hlediska byla srpnová invaze do Československa mimořádně dobře připravená. Dokonale to ilustruje situace na letišti Ruzyně, kde přistávalo jedno letadlo za druhým, aniž by k tomu vojáci potřebovali řídící věž.

„Nejdřív přistálo letadlo, které bylo hlášeno jako nákladní. To byla v té době běžná věc. Nahlásili, že budou vykládat až ráno, že nechtějí žádný servis. Z nich se vysypali pozemní vojenští navigátoři. Navíc měli štěstí, že bylo ideální počasí, úžasná dohlednost a piloti letěli na koncová světla letadel před nimi,“ říká Ivan Uhlíř, tehdejší operátor radaru, který dodnes na letišti pracuje.

Čtěte takéPodívejte se na dokument České televize s názvem Co zažilo ruzyňské letiště

Ještě než letouny začaly přistávat, Uhlíř je sledoval jako stovky teček na monitoru, přišlo mu to ale tak zvláštní, že to považoval za chybu. „Říkali jsme si, to není možný, aby to byla letadla, považovali jsme to za rušení. Nevěnovali jsme tomu pozornost, ale už nám řídící na oblasti nebrali telefon. Podle zvuku jsme pak poznali vojenská letadla, tak jsme si řekli, že jde o cvičení.“

Rusové nevěděli, kde jsou. Nevěděli to ani důstojníci

Ivan Uhlíř si myslí, že za cvičení to považovali i samotní vojáci, kteří vyskákali z letadel, mimochodem ta nezůstala stát na ploše, ale ihned vzlétla, aby uvolnila místo pro další stroje. „Ti, co k nám přišli, tak byli přesvědčeni, že je to cvičení. My jsme s nimi mluvili plynule rusky, když přišli na naše pracoviště a oni nevěděli, že jsou mimo Rusko. Oni nevěděli, kde jsou, nevěděli to ani důstojníci. Absolutně zmatení. Taky pořád říkali ‚cvičení‘. Nám to nepřipadalo divné a podle mě si opravdu mysleli, že je to cvičení. Já si to zpočátku myslel taky.“

V noci na 21. srpna 1968 přistálo v Ruzyni zhruba 700 invazních letadel, přesná čísla ani detaily operace nejsou dosud známé. Informace skrývají ruské archivy, které zůstávají i padesát let po okupaci nedostupné.

Tehdy se podle Ivana Uhlíře kolem letiště ještě netáhl plot, sovětští vojáci si ustlali u příjezdových cest a teprve během následujících Ivanu Uhlířovi došlo, že je to invaze. „Ovšem dokonale provedená. Letadla ani nezastavovala, některé si ale ve tmě poškodila křídla, takže tu ještě několik týdnů potom stála.“ Sověty potom vystřídali bulharští vojáci, kteří byli podle Ivana Uhlíře podstatně agresivnější. „Mířili na nás pořád zbraněmi a byli velmi nepříjemní. Byli starší než Rusové, ale měli nízké hodnosti.“  

Po obsazení letiště už vojáci dovnitř nikoho nepustili.  Civilisté mohli pouze odcházet. „Mohli jsme telefonovat, ústřednu vojáci neobjevili, ta stála mimo areál letiště, po cestě do Prahy.“ Uhlíř pak nemohl na letiště několik týdnů a s kolegy sklízel cibuli v okolních vesnicích. „Když jsme se vrátili do práce, viděli jsme tu spoušť. Všechno bylo vykradené. Osobní skřínky, sklady, z nářadí tam nezbylo vůbec nic.“