„Soudruzi, neprasečte! Potřebujem taky nějaké živé!“ slyšel skaut při zatýkání, než ho estébáci střelili do ramene
„Ruce vzhůru, vzdejte se, jste zatčen.“ Policejní věta, kterou si typicky představujeme při policejním zatýkání. Paměť národa shromáždila více než deset tisíc příběhů z války a komunismu. Gestapáci ani estébáci podle zatýkaných takto mírná slova nepoužívali. Obvykle zněly sprosté nadávky doprovozené násilím, které v nejednom případě končilo smrtí nebo těžkým zraněním zatýkaných.
Paměť národa slaví dvacet let své existence. A tak se dokumentaristé rozhodli uspořádat netradiční Festival Paměti národa. Besedy, projekce filmů a rozhlasových pořadů proběhnou v týdnu od 14. října do 21. října 2021 na různých místech republiky. Autoři dávají dohromady to nejlepší, co za dvacet let z Paměti národa vzniklo – dokumenty, filmy, výstavy, atd. Link na nejlepší Příběhy 20. století – rozhlasové a TV dokumenty – získají lidé, kteří uspořádají veřejnou projekci (audio, video) – třeba ve třídě, v kavárně, doma s přáteli, kdekoliv pro veřejnost. Jak na to? Vše ZDE. Děkujeme.
Je to příběh z léta 1949. Radomil Raja a jeho kamarádi byli upozorněni, že se chystá jejich zatčení. Proto se rozhodli přejít hranice přes Jizerské hory. Na horské louce postavili dva stany.
Za rozbřesku je obstoupila jednotka StB a zahájila proti bezbranným skautům střelbu: „Jak jsme tam leželi, tak přiběhl jeden nebo dva policajti a vystříleli celý zásobník. Vedle mne zastřelili Tomáše Hübnera, mladého kluka. Mě postřelili do nohou a ramene. Když policajt měnil zásobník, že bude pokračovat, tak ho někdo okřikl, nevím, kdo to byl. Řekl: ,Soudruzi, neprasečte, potřebujeme taky nějaké živé‘,“ vypráví Radomil Raja, který to ráno přišel o své přátele Tomáše Hübnera a Jiřího Habu.
Estébáci na místo přivezli kulomet a stan, ve kterém skaut Haba spal, rozstříleli. Raja tvrdí, že policejní vyšetřování tvrdící, že ve tmě se Hübner zmocnil pistole a zastřelil Habu a pak spáchal sebevraždu, je lživá a účelová. Je si jistý, že oba mladé muže nemilosrdně popravila StB.
„Pojď, ty gaunere!,“ sykl estébák na studenta
Odbojáři, někdejší političtí vězni, vyprávějící své příběhy pro Paměť národa, jsou většinou schopni popsat okamžik svého zadržení překvapivě do nejmenších detailů. Například František Suchý: „Tak pojď, ty gaunere!“ křičel prý estébák s namířenou pistolí na čtyřiadvacetiletého Františka Suchého.
Pro drobného studenta angličtiny přijely dva zelené tudory plné ozbrojených policistů.
„Ráno jdu do práce a maminka říká: ‚Dej na sebe pozor. Mně se zdálo, že jsi lezl na nějaký triangulační bod a padal jsi dolů, mám o tebe strach!‘ ‚Mami, sen je sen!‘ odpověděl jsem jí. ‚Dej na sebe pozor!,‘ to byla její poslední slova, než mě zatkli. Po zaměstnání jsem šel na angličtinu a pak se vracel domů. Zajímavé, že jsem si nikdy při chůzi nečetl knihu, teď ano. Nikdy jsem nešel domů hlavní bránou, když jsem viděl před krematoriem zeleného tudora, kterým jezdila nejčastěji StB, vždycky jsem šel zadem.
Otevřu bránu, zavřu ji, kdybych ji aspoň nechal otevřenou! Přišel ke mně chlap s pistolí a říká: ‚Pojď ty gaunere, jdeš se mnou!‘ Načež jsem se mu vytrhl a v tom okamžiku mi praskla přezka u sandálů, které jsem tak nerad nosil. A už jsem byl bezmocný. Odvezli mě do Bartolomějské a začal tanec,“ popisuje Suchý.
U soudu dostal 25 let za to, že u sebe ukrýval amerického agenta – chodce Jaroslava Koudelku. Suchý prožil víc než 12 let svého života v různých kriminálech Leopoldově, na Borech, v Opavě a na Mírově.
„Potřebujeme tě,“ věta, která dívku nakonec dostala do koncentráku
Na jedné tancovačce se k dvacetileté dívce Libuši Nachtmannové přitočil pohledný mladík a do ucha jí pošeptal: „Potřebujeme tě.“ Libuše tušila, co to znamená. Psal se rok 1939 a o mladíkovi leckdo věděl, že je členem odbojové skupiny Obrana národa.
Libuše na mladíkova slova bez rozmýšlení kývla. Tehdy ještě nevěděla, že ji toto rozhodnutí bude stát mnoho měsíců nočních děsů, gestapácké výslechy a čtyři roky v koncentračním táboře Ravensbrück.
Libuše Nachtmannová v odbojové skupině Kapitán Nemo, která se stala součástí rozsáhlé odbojové sítě Obrana národa, kromě jiného ukrývala vysílačku, přenášela ji na místa, odkud se vysílalo do Londýna. Odbojové úkoly dostávala od manželů Mandíkových, žijících na pražském Pankráci. Vpodvečer chodila na Pankrác do bytu rodiny Mandíkových. Tady na ni čekala nákupní taška, na vrchu brambory, vespod, což dobře věděla, součástky vysílačky.
Někdy se chytla za rámě nějakého muže a jako zamilovaný pár měli projít Prahou do jiného úkrytu. Takto zachraňovala spolu s kamarádkou Evou Ambrušovou odbojáře, kterým šlo bezprostředně o život.
Půlroční čekání na gestapo
Obrana národa měla na začátku války rozsáhlou síť spolupracovníků, členy byli i později známí Tři králové – Josef Mašín, Josef Balabán a Václav Morávek. Špionážní informace předávali radiotelegraficky a někdy též kurýrní cestou do Anglie československému zpravodajskému oddělení. Infiltrovali německé úřady, ukrývali zbraně, převáděli uprchlíky přes hranice.
Gestapo a SS zuřily. Po Praze jezdilo speciální auto Radiové zaměřovací služby – Funkmesstelle – vyhledávající domy, odkud se vysílalo. A sem tam gestapáci slavili úspěch. Buď odbojáře zaměřili, nebo vymlátili ze zatčených další jména. A tak se stahovala smyčka i kolem Libuše Nachtmannové.
„Začala jsem se opravdu bát, když začali zavírat, zatkli Evu Ambrušovou, tu zavřeli na jaře, mě až na podzim. Ten půl rok jsem se bála, lidé z odboje mizeli,“ popisuje Libuše Nachtmannová prý jedno z nejhorších období svého života. Nejistota. Vlastní představy doháněly k šílenství.
Odbojáři ukázali zmučeného bratra
Gastapáci šířili o svých způsobech mučení děsivé zprávy. Například o případu odbojáře Václava Vachka. V té době strojmistr hradeckého železničního depa pomáhal a ukrýval parašutisty ze skupiny BARIUM (výsadkáři Josef Šandera, Josef Žižka a Tomáš Býček).
Jeho dceru Věru Nývltovou dodnes pronásleduje, co se dozvěděla, jak jejího otce ubili k smrti: „Tři dny ho mučili. Strašlivým způsobem. Svázali ho do kozelce. Tloukli ho. Oči mu vypíchali. Ruce mu zlomili. Tátovi bylo 40 let. Byl to mladý zdravý člověk. Když se na to už nemohlo místní hradecké gestapo dívat, pozvali Leimera a Nachtmanna (jedná se o shodu jmen se zmiňovanou odbojářkou). To byl boxer, napůl sudetský Němec, maminka byla Češka. Byl to surový člověk. Tátu tito dva zmasakrovali. Pak k němu přivedli jeho bratra a řekli mu, takto budeš vypadat, když nebudeš mluvit,“ vypráví Nývltová rozená Vachková, dcera umučeného odbojáře.
Chtěli další jména. Odbojářka si je vymyslela
Libuše Nachtmannová pro Paměť národa vzpomínala, že odbojáři tušili, že gestapo použije cokoliv, aby z nich dostalo informace. Prožila půl roku hrůzy a strachu, než ji zatklo gestapo. Při prvním výslechu Libuše dokonale zahrála roli neinformované hloupé dívky a byla překvapivě propuštěna.
Za týden si pro ni přišli do zaměstnání: „Dali si dohromady informace. Někdo musel ve výpovědi zmínit i mě. Ale já byla zadržena ještě za Neuratha (říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava do září 1941), za něj se ženy ještě nepopravovaly. U výslechu se ukázalo, že gestapo ví, co jsem dělala. Nepotřebovali informace o tom, co jsem dělala. Neustále se ptali jen na další jména. Jména! Jména! Jména! Tak jsem si vymýšlela různá jména, tedy dvě. A přesvědčila jsem je, že znám jen krycí jména, jejich skutečná jména neznám,“ vypráví paní Nachtmannová, která přežila skoro čtyři roky v koncentračním táboře.
V Ravensbrücku bylo vězněno 130 tisíc lidí, z toho 92 tisíc zahynulo, hlavně na tyfus. V táboře se ale také popravovalo a prováděly se zde i pokusy na lidech. Po osvobození v dubnu 1945 se vrátila domů, zamilovala se, vdala, vychovala syna, odmítla vstoupit do KSČ, celý život pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni, kde rovněž bydlela, zemřela v roce 2013.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
