Současný pohled na MDŽ: Ženy jako nositelky změn

Tatínek s maminkou prožíval MDŽ?

„Musel. Pracovali ve fabrice, kde (pro ženy) dostávali bonboniéry a kytičky, tak aby neměl ostudu, vždycky to mámě přinesl, co si pamatuju.”

Takže tatínek nebyl ten, co si vystál frontu v květinářství?

„Ne, určitě ne.”

A jak maminka reagovala na to, když kytici dostala?

Dnešní děti znají spíše oslavy Valentýna|foto:Fotobanka Pixabay

„Určitě byla šťastná. Vždycky byla “překvapená”, ale věděla, že ji dostal v práci.”

Ohlíží se ve vzpomínkách Juliána Kousalová ze spolku Rom Praha na to, jak se u nich doma Mezinárodní den žen slavil. A jich domácnost nebyla výjimkou. Pokračuje Simona Miková, koordinátorka projektů:

„První vzpomínku na MDŽ mám ze školy, kde jsme tvořili pro mámu přání na MDŽ. Kytička, karafiátek. Na víc si nevzpomínám. A v období mé puberty už se to ani nikde neslavilo.” 

Vy dostáváte od dětí nějaká přáníčka? 

„Na MDŽ už ne, ale na Valentýna. Moje děti už slaví Valentýna a možná ani nevědí, co to MDŽ je.”

A dostanete od nich vyrobený dárek, nebo je to květina? 

„Květina. Ten nejmladší vlastně ještě vyrábí i na MDŽ, protože paní učitelka to dodržuje. A dospělí, ti už přinesou kytku a čokoládu.” 

Ale stejně to udělá radost. 

„Jo, určitě. Je to asi ta největší radost, si myslím. Moji synové, to jsou muži mého života, takže to je nejkrásnější.”

Mezinárodní den žen má podle Claudie Laburdové z organizace Slovo 21 neodmyslitelnou historickou stopu.

„Všichni jsme bohužel zvyklí z minulého režimu na čokoládu a karafiát, ale myslím si, že jinak už to bereme spíš jako oslavu silných žen. Víme, že jde o rovnoprávnost nebo srovnání genderových rolí.”

Ženy podle Laburdové mají své nenahraditelné místo v přeměně zvyklostí.

„Naším názorem je, že žena je většinou ta, která nosí nové informace do rodiny. Žena je ta, která může věci postupem času měnit. My jim říkáme dokonce, že jsou agentky změn.”

K úspěšnému pokračování emancipace romských žen uvádí za sebe jeden z klíčových přístupů:

„My, kteří sedíme v kancelářích a píšeme projekty dopředu víme, jak pomoct nebo co by pro tu komunitu bylo nejlepší. Tedy vlastně většinou ty potřeby definujeme my, ale ono je to obráceně.”

A právě tento postoj v organizaci Slovo 21 už několik let úspěšně uplatňují.

Čtěte také

Manushe představují svou Neviditelnou sílu: Nejprve v Roudnici nad Labem

„Těch projektů už bylo strašně moc. Dělali jsme různé kampaně, kde jsme se snažili ukázat, jaké postavení romské ženy mají. Dělali jsme nějaké velkoformátové fotografie, dělali jsme politický výcvik pro mladé dívky. Dělali jsme Jilehu, což byly svépomocné skupiny v různých městech - vypadalo to jako ženský klub, ale vlastně to bylo spíš komunitní organizování. Ženy samy dokázaly na základě svých potřeb vymyslet třeba workshopy nebo přednášky, které by v těch komunitách potřebovaly, ale dělaly třeba také svoje vlastní veřejné akce. Hlavní myšlenkou je ale vždycky zvýšení postavení romských žen jak v komunitě, tak ve společnosti.”