Jozef Tiso jako zachránce Židů? Za žádost o milost museli lidé platit podle svého majetku

Slovensko však za války přijalo přísnější protižidovské zákony než nacistické Německo. Za židy transportované do koncentračních táborů dokonce Říši platilo.

Důkazy o tom, jak to skutečně se zachraňováním Židů za vlády Jozefa Tisa bylo, pocházejí přímo z archivu Prezidentské kanceláře v Bratislavě. 

Milost na prodej

„Nikdo ty dopisy doposud nezkoumal. Jsem překvapená, že je Slováci neznají,“ říká Američanka Madeline Vadkerty, která se kdysi vdala za Slováka a naučila se velmi dobře slovensky. Zajímá ji historie a v Národním archivu objevila takzvané židovské dopisy. Jsou to dosud neznámé žádosti o milost, které psali Židé prezidentu Tisovi.

Američanka Madeline Vadkerty v Národním archivu objevila takzvané židovské dopisy|foto: Ľubomír Smatana,Český rozhlas

„Vůbec jsem netušila, do jakého kontroverzního tématu se pouštím,“ přiznává žena nad stolem plným dokumentů a fotografií ve svém bratislavském bytě. „Někdy je mi z těch dopisů úzko.“

V Národním archivu leží tisíce žádostí o milost a Vadkerty zatím přečetla jenom část. Zároveň totiž dohledává, co se s lidmi stalo. „Našla jsem zatím jenom tři žádosti, které byly kladně vyřízené.“

Badatelka ukazuje třeba žádost nemocného muže, který chtěl poslouchat rádio. Jako Žid ho musel odevzdat. „Zaplatil kolek a než se vůbec úřady dostaly ke zkoumání, skončil v transportu.“

Za žádosti museli Židé platit, někdy to bylo jen pár korun, někdy i deset tisíc. Záleželo na majetku žadatele, který úřady zkoumaly a podle toho vyměřily částku. „Já říkám, že milosti byly na prodej.“

Výjimky zachránily jen několik desítek lidí

Jozef Tiso už v prvních projevech po vyhlášení Slovenského státu mluvil o tom, že je třeba se s Židy vypořádat.

Historik Jan Rychlík glosuje slovenské antisemity po svém: „Oni pořád omílají tu starou písničku, že ti židovští krčmáři opíjeli slovenský lid a vycucávali ho. Dnes na Slovensku Židé nejsou a pije se dál. Alkoholismus zůstal.“

„Vláda nového Slovenského státu nečekala a velmi rychle schválila Židovský kodex,“ říká autor Tisovy autobiografie, bratislavský historik Ivan Kamenec. „To byl jeden z nejtvrdších a nejdrastičtějších protižidovských zákonů v moderních dějinách Evropy. Byl to nejrozsáhlejší právní dokument přijatý za Slovenského státu. Byl rozsáhlejší než ústava.“

Součástí Židovského kodexu byly i dva paragrafy, na základě kterých mohl Tiso dávat výjimky. Jeho příznivci tvrdí, že těch výjimek udělil až třicet tisíc, což Kamenec považuje za nesmysl. „Těch výjimek bylo asi tisíc a chránily dohromady asi pět tisíc lidí. Vztahovaly se na celé rodiny.“ Kamenec ale zdůrazňuje, že výjimky zachránily před deportacemi do koncentračních táborů jen několik desítek lidí. „Většina těch výjimek totiž byla vydaná v roce 1943 a v první polovině 1944, kdy už ze Slovenska transporty neodjížděly.“

„Ruky bozkávám, pan prezident“

Nejmladší žadatel o milost, kterého Vadkerty objevila v archivech, byl pětiletý Peter.

Peter Pocházel z Prešova a napsal Tisovi v roce 1941 Žádost zakončil slovy „Ruky bozkávám, pan prezident“. Se žádostí neuspěl, prošel třemi koncentračními tábory, ale přežil.

Po válce se vrátil, dostal se na České vysoké učení technické v Praze a zůstal. Dodnes tu žije jeho manželka, která se ale kvůli svému židovskému původu bojí publicity. Jejich dcera Klára, učitelka na jedné pražské základní škole, se naopak domnívá, že o tom je třeba mluvit. „Z mé nejbližší rodiny zahynulo patnáct lidí. A kde jsou ti tisíce dalších? Co k tomu říct?“

Žádost o milost, kterou napsal Jozefu Tisovi pětiletý Peter|foto: Ľubomír Smatana,Český rozhlas

Podle Ivana Kamence Slovensko a také Srbsko za každého transportovaného Žida německé Říši platilo. Na základě dokumentů Kamenec vyvozuje, že Tiso věděl, co Židy čeká. I tak ale podle historika není počet výjimek důležitý. „Před kým chránil prezident lidi, kterým udělil výjimku? Jaký to byl stát a kdo stál na jeho čele? Já na to neodpovídám, to nechám na čtenářích.“