Scenárista seriálu Studna: Napsat vraha jako psychopata by bylo zjednodušující. Publikum se do něj musí zakoukat

Kdo přišel s nápadem oživit příběh manželů Jelínkových a středočeských Vonoklas?

To byli producenti, kteří fungují pod značkou Minar films. Oslovili mě, že se jim zdá, že ve Studně z majora Zemana je něco víc – stále to rezonuje a lidé z toho mají stále trauma. A jestli bychom se na to nemohli podívat, jestli je tam něco nového či zajímavého, co bychom mohli znovu odvyprávět – aby to nebylo jen o značce, ale abychom to nějak aktualizovali.

Čtěte také

Markovič byl světově výjimečný kriminalista. Vrazi měli chuť se mu svěřit, popisuje scenárista kriminální série

Původně jsme se pokoušeli udělat film, ale zjistili jsme, že to nejde, byl problém to zafinancovat. A v určité chvíli se toho chytlo Voyo.

Musel jste si pro sebe najít nějakou motivaci, proč to chcete dělat?

Určitě. To je vždy první krok, který udělám: podívám se na materiály, udělám rešerše a potom si řeknu, proč to máme znovu vyprávět, proč je to vlastně důležité a jakým způsobem to aktualizovat.

U Studny jsem si řekl, že o té rodině nic nevíme. Matka v majorovi Zemanovi vlastně není postava, jen tělo na zemi. Otec je jen psychopat a nic víc – a synovi také úplně nerozumíme. Takže jsem se chtěl podívat na to, co se v té rodině stalo.

Syn měl histriónskou poruchu, což jsou lidé, kteří mají velké projevy. Tak jsme si řekli, že budeme obě postavy psát jako histrióny

Zároveň jsem viděl, že něco podobného se neustále opakuje. Vzorec, který se nazývá rozšířená sebevražda – že člen rodiny spáchá sebevraždu a zároveň s sebou vezme své rodinné příslušníky – to je něco, co se několikrát ročně objeví v médiích, že se to stalo znova.

Proč to ti lidé dělají?

Dlouhá odpověď je: podívejte se na Studnu. Krátká odpověď: asi nevím. Myslím si, že mají pocit, že nějakým způsobem musí před světem ochránit nejen sebe, ale i svoji rodinu.

Čtěte také

Naše nabubřelé ego je jen iluze. Až pochopíme, že nejsme extra výjimeční, přijde pohoda, říká klinický psycholog Miroslav Světlák

Je to samozřejmě hrozně egoistické rozhodnutí, v první řadě neschopnost se smířit s životní prohrou nebo něčím podobným a snaha stáhnout s sebou i nevinné lidi.

Kdo nezná příběh manželů Jelínkových, tak maminku našli ohořelou v ložnici, otce nalezli ve studni. Jediný, kdo přežil, byl syn. Žije ještě?

Nežije. To byl jeden z problémů při psaní a rešerších, že ústřední protagonisté už nejsou mezi námi. Mnoho věcí o nich víme, biografické údaje známe, o hádkách mezi sousedy víme z policejních spisů, protože se dost často navzájem udávali.

Ale to, co se stalo mezi nimi, v kuchyni a za tím čtyřmetrovým plotem, to jsme si museli domýšlet. I s pomocí psychologů jsme to procházeli a domýšleli.

Já se ptám proto, že by se mi asi nechtělo psát příběh, kdybych měla ještě někoho z hlavních aktérů, kterých se to muselo fatálním způsobem dotknout, naživu. Teď mluvím o tom synovi. To byste musel jít a poprosit ho, jestli můžete.

Já s tím asi nemám problém. Dokonce jsou projekty, kde jsem to udělal a stále tak činím. Zároveň je teď v kinech můj film Černák, o mafiánovi Mikulášovi Černákovi, který sedí na doživotí, stále žije a stále žijí i pozůstalí po jeho obětech. Tyto věci je těžší napsat, musí na to člověk jít s opatrností, ale občas je třeba to udělat.

Tíseň, ve které ta rodina žila, se vám tedy podařilo vybudovat dokonale. Byl otec rodiny psychopat?

My jsme si to se scenáristkou zadefinovali tak, že ne. Že k němu nebudeme přistupovat jako k psychopatovi, protože tyto nálepky pro scénář znamenají, že rychle jdete do nějakých zjednodušení.

Čtěte také

Představitel vraha Hojera: Lidé mi děkují, že se mě bojí. Psychický přetlak potřebuji vymlátit, říká herec Uhlík

My jsme z něj chtěli udělat plnohodnotnou postavu, někoho, na koho se můžeme napojit, do koho se můžeme jako publikum zakoukat, abychom pochopili, proč se do něj zakoukala jeho manželka.

V jednom starém spise je poznamenané, že syn měl histriónskou poruchu, což jsou lidé, kteří mají velké projevy. Tak jsme si řekli, že budeme obě postavy psát jako histrióny, lidi velkých gest. To je naše interní nálepka.

Konzultovali jste s někým psychologii postav?

Měli jsme několik psychologů, kteří s námi konzultovali různá stádia. V úvodu jsem chodil za psychologem, který se zaobírá mužskou agresivitou. S ním jsem si procházel, jakým způsobem se mužské vzorce projevují.

A úplně na konci, když jsme šli do natáčení, tak jsme si s režisérkou a s herci sedli s psycholožkou a osudnou noc jsme krok po kroku procházeli, kdo kdy asi udělal jaké rozhodnutí, aby to bylo uvěřitelné a zároveň herci měli nějakou berličku, aby chápali, co se tam děje.

Co se scenárista filmů Černák a Miky o slovenském mafiánském bossovi dozvěděl? A jak se vyhnout glorifikaci zločince? Poslechněte si celý rozhovor.