Ruský folk v podání písničkářů Okudžavy a Vysockého

Spisovatel Bulat Okudžava představoval v dějinách sovětské a obecně socialistické hudby i kultury malý zázrak. Jako prvnímu novodobému bardovi se mu podařilo už koncem 50. let minulého století vystupovat velice úspěšně na ruském venkově s vlastní tvorbou, a to přesto, že se kriticky vyjadřoval na adresu nejlepšího sociálního uspořádání na světě neboli sovětské reality. Dařilo se mu asi hlavně díky tomu, že hlavní část jeho tvorby tvořily písničky o velké vlastenecké válce, na jejíchž frontách strávil od svých 17 let 4 dlouhé roky. Nicméně jeho válečné vzpomínky ho přivedly i k hlubším úvahám o smyslu života a nakonec i k náboženství. Jeho víru v krátkosti charakterizovanou jako niterně slovanskou asi nejlépe vystihuje jeho slavná modlitba za Françoise Villona, jeden z mála textů, kvůli kterým měl Okudžava problémy s úřady. Přesto jej nikdy nepřestal zpívat.

Proti nenápadnému melancholikovi Okudžavovi byl život a dílo jeho mladšího kolegy a následovníka herce Vladimíra Vysockého daleko bouřlivější. Od Okudžavovy zastaralé a asi i niterné pravoslavné víry ho oddělovala hluboká propast. Vysockij byl natolik dítětem stalinské výchovy, že pokud můžeme z jeho textů soudit, nikdy nevěřil a toto téma ho míjelo. Pokud se o tomto tématu zmiňoval, vždy dával jasně najevo, že za vše, co se děje na tomto světě, nesou odpovědnost pouze lidé. Podle Vysockého si člověk stvořil Boha a ne naopak, říká to v písni o stěhování duší a hned vyjmenovává, který náboženský systém je podle něj nejlépe vymyšlen.

"Pro někoho je bohem Alláh, pro někoho Ježíš, někdo ani z belzebuba nic si nedělá. Nejlíp si to vymysleli Indové - ti věří, že když natáhnem brka, není to docela."