Rudolf Rác maluje i zvyky Romů ze své rodné vesnice na Slovensku
Teď Vás seznámíme s životem romského malíře Rudolfa Ráce, který se k malování dostal až ve svých padesáti devíti letech. Tehdy měl jako zedník brigádu ve Francii, kde se seznámil s profesorem malířství, který objevil jeho talent a zasvětil ho do tajů malby. Další znalosti pak získával samostudiem a praxí.
Rudolf Rác se narodil v roce 1942 na Slovensku v obci Ladice nedaleko Nitry. Část základní školy absolvoval na Slovensku, později pokračoval v Česku. Před ukončením základní školy mu však zemřel otec a maminka neměla dostatek prostředků na jeho vzdělávání. Navíc měl ještě další sourozence, a tak musel začít manuálně pracovat na různých stavbách. Své malířské začátky popisuje takto:
Rudolf Rác: „Začal jsem sám od sebe, nikdo mě neučil, nikdo mi neradil, já jsem nic neobkresloval. Vždy mě něco napadlo a sám jsem si vytvořil obraz podle svého.“
A jeho manželka k tomu dodává:
Manželka: „Ze začátku si celá rodina, i děti, pamatujeme, že začal malovat růže. A to byly ty nejkrásnější růže. A pak maloval koně a ti byli dokonalí. Takhle postupně začal malovat a učit se. Pak se ještě učil u jednoho pána, to byl akademický malíř, a ten mu pomáhal a radil, ukazoval mu, co ještě neznal. S ním maloval a zdokonalil se.“
Po růžích a koních pak přišly i další motivy.
Rudolf Rác: „Tak různě, tvořil jsem lidi i přírodu, krajiny.“
K některým tématům ho přivedla ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.
Manželka: „On maloval podle přání paní Horváthové, co ona od něj požádala, to on vždy namaloval. Třeba romskou svatbu, romské pohřby nebo křtiny, nebo svoji rodnou vesnici, kde bydlel – tu namaloval tak, jak vypadá dodnes. Maloval i to, co dřív Romové dělali, jak celé rodiny vyráběly cihly, a tím se živily. Namaloval i svoji rodinu při práci.“
Na svou rodnou vesnici Ladice vzpomíná Rudolf Rác takto:
Rudolf Rác: „V těch Ladicích jsme kdysi bydleli. Byla to taková menší vesnička a podle toho jsem všechno maloval, jak jsem si na ty Ladice vzpomínal. Moji rodiče vyráběli cihly, vždy dostali nějakou zakázku, vyrobili cihly a tak se živili. A jak oni pracovali, tak jsem si to maloval, byl jsem ještě malý na to, abych s nimi dělal tu těžkou práci, tak jsem si maloval.“
Nepálené cihly se vyráběly z hlíny, plev a vody.
Rudolf Rác: „To se připravila hlína, zamíchalo se to s plevím, namíchali to, našlapali a dali do takových forem. Pleví tu cihlu vázalo dohromady, když to pak oschlo, tak to bylo tvrdé a to pleví to drželo. Pleví je část obilného klasu, ze kterého vypadnou zrna a ten vršek je takový měkký a používal se do cihel.“
V roce 1955 se rodina Rudolfa Ráce odstěhovala za prací do severních Čech.
Rudolf Rác: „Naši někdy neměli práci, nebylo z čeho vyrábět nebo neměli objednávky, takže jeli do Čech. To jsem byl ještě mladý kluk. V Čechách se živili tak, že chodili do práce do továren a tak různě. Takže tak jsme se dostali sem do Čech a pak už jsme se nevrátili domů na Slovensko, každý si tu našel práci, moji starší bratři pracovali v továrnách, na různých stavbách a tak.“
Rudolf Rác pracoval například v kovohutích, v cukrovaru nebo na stavbách. V současné době žije s manželkou v Praze.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka