Rudolf Rác maluje i zvyky Romů ze své rodné vesnice na Slovensku

11. červenec 2018

Teď Vás seznámíme s životem romského malíře Rudolfa Ráce, který se k malování dostal až ve svých padesáti devíti letech. Tehdy měl jako zedník brigádu ve Francii, kde se seznámil s profesorem malířství, který objevil jeho talent a zasvětil ho do tajů malby. Další znalosti pak získával samostudiem a praxí.

Rudolf Rác se narodil v roce 1942 na Slovensku v obci Ladice nedaleko Nitry. Část základní školy absolvoval na Slovensku, později pokračoval v Česku. Před ukončením základní školy mu však zemřel otec a maminka neměla dostatek prostředků na jeho vzdělávání. Navíc měl ještě další sourozence, a tak musel začít manuálně pracovat na různých stavbách. Své malířské začátky popisuje takto:

Rudolf Rác: „Začal jsem sám od sebe, nikdo mě neučil, nikdo mi neradil, já jsem nic neobkresloval. Vždy mě něco napadlo a sám jsem si vytvořil obraz podle svého.“

A jeho manželka k tomu dodává:

Manželka: „Ze začátku si celá rodina, i děti, pamatujeme, že začal malovat růže. A to byly ty nejkrásnější růže. A pak maloval koně a ti byli dokonalí. Takhle postupně začal malovat a učit se. Pak se ještě učil u jednoho pána, to byl akademický malíř, a ten mu pomáhal a radil, ukazoval mu, co ještě neznal. S ním maloval a zdokonalil se.“

Po růžích a koních pak přišly i další motivy.

Rudolf Rác: „Tak různě, tvořil jsem lidi i přírodu, krajiny.“

K některým tématům ho přivedla ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.

Manželka: „On maloval podle přání paní Horváthové, co ona od něj požádala, to on vždy namaloval. Třeba romskou svatbu, romské pohřby nebo křtiny, nebo svoji rodnou vesnici, kde bydlel – tu namaloval tak, jak vypadá dodnes. Maloval i to, co dřív Romové dělali, jak celé rodiny vyráběly cihly, a tím se živily. Namaloval i svoji rodinu při práci.“

Na svou rodnou vesnici Ladice vzpomíná Rudolf Rác takto:

Rudolf Rác: „V těch Ladicích jsme kdysi bydleli. Byla to taková menší vesnička a podle toho jsem všechno maloval, jak jsem si na ty Ladice vzpomínal. Moji rodiče vyráběli cihly, vždy dostali nějakou zakázku, vyrobili cihly a tak se živili. A jak oni pracovali, tak jsem si to maloval, byl jsem ještě malý na to, abych s nimi dělal tu těžkou práci, tak jsem si maloval.“

Nepálené cihly se vyráběly z hlíny, plev a vody.

Rudolf Rác: „To se připravila hlína, zamíchalo se to s plevím, namíchali to, našlapali a dali do takových forem. Pleví tu cihlu vázalo dohromady, když to pak oschlo, tak to bylo tvrdé a to pleví to drželo. Pleví je část obilného klasu, ze kterého vypadnou zrna a ten vršek je takový měkký a používal se do cihel.“

V roce 1955 se rodina Rudolfa Ráce odstěhovala za prací do severních Čech.

Rudolf Rác: „Naši někdy neměli práci, nebylo z čeho vyrábět nebo neměli objednávky, takže jeli do Čech. To jsem byl ještě mladý kluk. V Čechách se živili tak, že chodili do práce do továren a tak různě. Takže tak jsme se dostali sem do Čech a pak už jsme se nevrátili domů na Slovensko, každý si tu našel práci, moji starší bratři pracovali v továrnách, na různých stavbách a tak.“

Rudolf Rác pracoval například v kovohutích, v cukrovaru nebo na stavbách. V současné době žije s manželkou v Praze.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...