„Romové si fotek váží,“ říká Jan Mihaliček, jehož snímky vystavuje Národní galerie

„Nezaměřuji se na Romy systematicky, ale je pravda, že je fotím dlouho a pravidelně od doby, co jsem si vzal svou ženu, která je Romka. Díky ní se dostávám do prostředí romských umělců, hudebníků a jiných skvělých lidí.“

Nemáte tedy názor, který zastává většina společnosti, že Romové jsou jiní?

„Já jsem se přistihl u toho, že jsem tuto otázku, kterou jsem několikrát dostal, dlouho nechápal. Nenapadlo mě přemýšlet o nějaké odlišnosti. Člověk ale zná ty staré romské fotky a hledá pak spíše tu romantickou část, která už samozřejmě dávno zmizela. Romové už nejsou kočovníci, i když tak bych si je určitě chtěl vyfotit. Vznikají ale jiné situace a pro mě jsou Romové normální součástí naší společnosti.“

Říkáte, že romantika už mizí, ale vy se dostáváte na různá poutní místa, kde fotíte, a právě tyto snímky jsou v tuto chvíli ve Veletržním paláci…

„Je to tak. Můj soubor se jmenuje Poutníci, mám tam zastoupeny tři velké poutě a jedna z nich je romská pouť v Olomouci na Svatém kopečku. Možná máte pravdu, že je v těchto fotkách zastoupeno hledání romantiky, starých zašlých časů, které pomalounku mizí. Koneckonců, zaznamenávat věci, které za několik let už nebudou, je úkolem dokumentu. U romské pouti vždycky říkám, že je to vlastně staronová tradice. Fotil jsem první romskou pouť i tu aktuální. Má to opravdu romantický nádech. Lidé stoupají do kopce, jsou tam kříže…fotograficky je to pro mě hodně zajímavé.“

Ty vaše vystavené fotografie jsou černobílé. Je to pro vás obvyklé?

„Svou vlastní volnou tvorbu dělám jenom černobíle. Komerční věci někdy fotím barevně, ale snažím se vždycky toho klienta přesvědčit, jestli by to náhodou nechtěl zkusit černobíle, protože tu černobílou fotku mám prostě radši.“

Prohlížíte si rád svoje fotky z dětství?

„Vlastně ne. Je to dané tím, že pocházím z rodiny, kde fotografování bylo normální. Můj dědeček byl pilot, který začínal se snímkováním Čech z letadla. Můj táta fotografoval, naučil mě fotografovat, vyvolávat fotky. Celé moje dětství bylo fotkami zdokumentováno, takže vím, že tyto fotky existují a možná proto, že je jich tolik, tak k nim nemám ten přístup, jako by byla nějaká vzácnost. Netvrdím ale, že když se objeví fotografie, kterou neznám, tak že se na ni nepodívám. Vždycky mi udělá radost, když mi někdo pošle fotku, včetně těch z dětství, na které jsem.“

Úcta k obrazu

Spolu s Janem Mihaličkem vystavuje v Národní galerii i šest dalších autorů.

„Jsme kolegové ze 400 ASA, což je fotografická skupina, která vznikla mimo jiné proto, že jsme si obrazově blízcí. Fotky všech svých kolegů mám hrozně rád. Například soubor, který vystavuje Tomki Němec byl pro mě trošku překvapením, protože jsem ho neznal, a líbí se mi. Jeho úvodní fotka, krásná fotka, je Rom. Mám velmi rád fotky Martina Wágnera, který má svou zvláštní poetiku. A mám rád i fotky Honzy Dobrovského, který udělal soubor, o kterém skoro nikdo nevěděl, že vzniká. Honza pak přišel s hotovou knihou, která nyní také vyšla. Ta kniha je úžasná svou výpovědí. Je to čistý dokument.“

Překvapilo vás, že je ta fotografická kniha celá o Romech?

„Nepřekvapilo mě to, dozvěděl jsem se to dříve, že taková bude. Spíše mě překvapil ten rozsah, který ukazuje to, že Honza tomu věnoval čtyři roky práce. Když jsem přinesl domů tu knížku zabalenou v celofánu, tak se podívala na titulek a řekla: Jé, to je krásné, doufám, že ta kniha bude celá, jako je ta fotka. A ona taková je.“

Jaký vztah mají podle vás Romové k fotografii?

„Přišel jsem na to, že Romové mají k fotografii poměrně velkou úctu. Myslím si, že je to tím, že když byli malí, tak nikdy moc nefotili. U nás v rodině se fotilo, ale Romové foťáky neměli a moc nefotili. Těch fotografií mají hrozně málo a zachycují nějaké významných události. O to více si pak těch fotek váží. Moje žena třeba objeví nějakou starou fotku, která je potrhaná, vybledlá, poškrábaná, a já ji přefotím a zvětším a pak ji dáme třeba manželčiným rodičům k Vánocům. Oni jsou z toho většinou úplně nadšení a obrečí to, protože se jim vybaví staré vzpomínky.

Potvrzuje mi to i spousta kolegů. Třeba Honza Dobrovský říkal, že když lidem donesl jejich fotku, tak si ji vystavili. Byla to leckdy jediná fotografie, kterou měli. Vážili si jí více než většina jiných, kteří by ji strčili do šuplíku. U Romů fotka většinou skončí na zdi. Je v tom jistá úcta k obrazu.“