Robert Ferenc: Nadaný pianista s pohnutým osudem

Jeho životní příběh je více než pozoruhodný. Na první pohled na mě Robert působí jako plachý, introvertní a skromný člověk. Potkali jsme se v kavárně u Národního divadla v Praze. Jeho skromnost je taková, že si dokonce ani nechtěl objednat minerálku. Životním snem Roberta je najít si přítelkyni a založit rodiny, kterou sám nikdy neměl.

„S klavírem jsem začal v pěti letech. V dětském domově byla mateřská školka a tam jsme s vychovatelkami den co den zpívali. Mě se to tak líbilo, že jsem si chtěl i brnkat. Přivedla mě k tomu moje kamarádka, která hrála ‚Já jsem z Kutné Hory‘ - což je moje první písnička, kterou jsem se naučil. Díky tomu vychovatelky poznaly, že bych mohl mít talent. Teď je mi 24 let, takže hraju necelých dvacet let. Člověk se musí pořád učit, ale více jde teď o to se zdokonalovat.“

Vy jste šel na pražskou konzervatoř. Jak to vzniklo?

„Nebyl problém se tam přihlásit, ani nebyl problém se tam dostat. Ale v osmnácti letech jsem začal pociťovat deprese, úzkosti, stavy bezmoci a samoty. Docházelo k tomu, protože jsem v tu dobu odešel z dětského domova a nebyl jsem na to připravený. Sice jsem věděl, že mě to čeká, ale nechtěl jsem si to připustit. Najednou mi bylo líto, že nemám nikoho z rodiny. Děti, co odchází z dětského domova, většinou mají kam jít. Mají babičku, tetu, kohokoliv. Já neměl nikoho, ani přátele, a ani jsem je nechtěl. Nikoho jsem si nepouštěl k tělu, neměl jsem důvěru v lidi. Na ulici jsem se dostal z Bohnic, protože na školu jsem pak nešel, sám jsem to ukončil. No a pak jsem byl víc než půl roku na ulici.“

Jaké to je žít na ulici?

„No jaké to je…“

Ne každý si to umí v dnešní době představit!

„Kdo chce mít o zkušenost navíc, tak tomu to svým způsobem „doporučuju“. To co jsem zažil na ulici, nebo vlastně i předtím… Je mi 24, ale mám pocit, že je mi nejmíň 80. Jednoduchý to nebylo. Musel jsem si shánět jídlo, takže občas bylo i nějaké to hrabání v koších. Pak jsem hrál na veřejné piano na Masarykově nádraží a pak u Národního divadla a tak jsem si vydělával na živobytí. Měl jsem klobouk a lidé mi do něj házeli peníze.“

Veronika Kašáková, autorka knihy Zpověď: Z dětského domova až na přehlídková mola a finalistka soutěže Česká miss 2014 s Robertem vyrostla v dětském domově Vysoká Pec u Chomutova. Je pro ni jako mladší sourozenec:

„Já si myslím, že lidé potřebují takovéto příběhy. Potřebují slyšet, co jsme prožili a s čím jsme se v životě poprali. Řada lidí se totiž v životě cítí podobně. Já bych Robertovi přála, aby ho každá podobná zkušenost nakopla k tomu, makat na sobě ještě víc.“