Radek Laci: Hlavním problémem dětí v dětských domovech je jejich neinformovanost

„Své biologické rodiče jsem nikdy nepoznal,“ přiznává Laci. Svou rodinou se ale netrápí. „Když jste dítě, které potřebuje mámu a sociální kontakt, který tam není, časem se s tím vyrovnáte a žijete sám za sebe, najdete si kvalitní přátele, kteří rodinu mohou do velké míry nahradit.“

Přesto Laci připouští, že život v pseudonaději byl bezútěšný. „Zlomilo se to, když jsem začal studovat vysokou. Všechno jsem to v sobě vyčistil a uvědomil si reálný fakt, že se mohlo stát cokoli, jestli se o mě máma nebyla schopná postarat, nebo jestli byly jiné důvody, bral jsem to tak, že je to součást života,“ vzpomíná.

V kojeneckém ústavu v Lounech žil až do 6 let. Pak ho přesunuli do dětského domova v České Lípě. Na ten vzpomíná Laci jako na obrovskou zkušenost. „Zjistíte, co chcete nebo nechcete, systém dětských domovů je složitý, zastaralý.“

Dítě nemá čas samo na sebe. Nemohli jsme chodit na vycházky, museli jsme být na zahradě. Socializace s okolním světem nebyla, nemohli jsme se rozvíjet. Jsem rád, že se dnes dětské domovy ubírají správným směrem.
osobní trenér Radek Laci

Řešením nebyla pro Laciho ani dvouletá pěstounská péče. „Problém byl v celkovém nepochopení se. Potřeboval jsem se víc rozvíjet a cítil jsem, že můj život byl ubíraný jiným směrem. V dětském domově jsem vyrůstal v tom, že musím být vděčný, když si nás rodiče vezmou. Být vděčný byla základní hodnota.“

Podle Laciho je důležitá větší informovanost dětí z dětského domova o pěstounské péči. Co si pod tím vlastně představit? Přestože jsou vztahy v dětském domově napjatější, děti si vytváří vazby, ze kterých jsou najednou vytrženi. Dalším problémem v dětských domovech je neinformovanost dětí o možnosti výběru vysoké školy, hledání identity a izolovanost. „Dětské domovy jsou často odříznuty od civilizace. Je to jako inkubátor, svět uvnitř jiného světa,” vysvětluje.