Proč být či nebýt... pro Lisabon

Podpořit, nebo nepodpořit Lisabonskou smlouvu? To je otázka zvlášť těžká pro kolísavého intelektuála, který si na každé "ano" pro smlouvu dokáže vymyslet trojí "ne". A stejně tak v obráceném gardu. Naštěstí existuje něco, čemu se v Česku říká "selský rozum". A přirozeně inteligentní sedlák musí říci Lisabonu "ano". Proč? Protože dospěl.

Pouze děti mohou a smějí věřit, že svět nabízí výběr jen mezi jednoznačným dobrem a jednoznačným zlem. Dospělý ví, že ideální řešení neexistují.

Komu by se chtělo pracovat od pondělí do pátku? Dospělý člověk ví, že to musí podstoupit. Uživí totiž rodinu a vydělá si na koníčky.

Chcete jiný příměr? Stejně jako Lisabonská smlouva, nabízí i každé manželství nebo každý partnerský vztah dostatečné důvody pro to, aby jim člověk nikdy nekývl, vždyť jde tak jako tak o flagrantní omezení svobody. Přesto se lidé nadále druží, vdávají a žení. A proč asi, ne-li proto, že cítí, že i tady výnosy převažují nad ztrátami.

A naprosto stejné je to s Lisabonskou smlouvu - pravda, až na to, že do tohoto nezáživného dokumentu se věru zamilovat nelze. Bere nám Lisabon jistý díl svobody? To je nepochybné. Ptejme se ale také, co nám za to dává.

Svazek, který bude fungovat i o sedmadvaceti a více členech. Svazek, v jehož rámci jsou spolehlivě poutány síly větších států - ale tak, že si větší státy (které mimochodem, a na to bychom nikdy neměli zapomínat, jsou i největšími přispěvateli do společné kasy) nemusejí připadat ukřivděně. A svazek, který zaručí prodloužení nezvykle dlouhého mírového období Evropy.

Probůh, už to samo o sobě by přece mělo stačit, aby soused Německa a země, která se v minulosti tolikrát stala průchodištěm cizích armád, byla všemi deseti pro Lisabon!