Při závodech mám silnou hlavu, to je moje výhoda, přiznává česká rekordmanka ve skoku o tyči Amálie Švábíková

Amálie, jsi držitelkou českého halového rekordu ve skoku o tyči. Jaká je jeho hodnota? 

Český rekord jsem skočila na mistrovství republiky a bylo to emotivnější, protože za mnou přijela celá rodina. Byla tam dvacetičlenná skupina, protože máme rodinu i na Slovensku, takže tam burácela celá tribuna, přiběhla za mnou i mladší sestra, která také skáče o tyči. Emoce jsem neudržela na uzdě a rozbrečela jsem se. Rekord má hodnotu 472 centimetrů. 

Jaká byla příprava před halovou sezonou? 

Paradoxní a vtipné je, že jsem se na soustředění v Africe zranila. Sezonu jsem začala později a v hale jsem absolvovala jen pár závodů. Pomohlo mi to v tom, že jsem byla odpočatější a zaměřila se na detaily. Změnil se trénink a najednou to vystřelilo. Když jsem šla po zranění na první závod, tak jsem vůbec nevěděla, co od sebe můžu očekávat. Byl to takový kvalitní trénink a hned na následujícím stříbrném mítinku jsem skočila osobák o pět centimetrů. Rázem jsem viděla, že jsem na tom běžecky i technicky dobře a ono to půjde. 

Co tě nyní čeká? 

Soustředění v Itálii, kde budu měsíc trénovat a připravovat se na léto. V hlavní sezoně nás čekají mítinky, ale hlavně mistrovství světa v Budapešti. Očekávám, že tam budu mít zase velkou fanouškovskou podporu. 

Jak ti fandí rodina a kamarádi? 

Klasicky, Amálko, makej. Nejvíc je slyšet vždy táta, který i když je reproduktor na druhé straně, tak ho v televizi uslyšíte i tak. Fandí mi všichni tak, že křičí a tleskají. 

Proč padl v atletice výběr právě na disciplínu skok o tyči? 

Tyčka je koordinačně nejtěžší disciplína ze všech atletických disciplín. Už od dětství jsem byla hodně hyperaktivní dítě, a do deseti let dělala gymnastiku. Všude jsem zkoušela salta, kotouly, na koupácích jsem skákala z věže. Pomohl mi k tomu i snowboardcross, věděla jsem o sobě ve vzduchu a byla jsem koordinačně talentovaná. S atletikou jsem začínala u víceboje a jednou mi trenér na Slavii řekl, ať jdu zkusit tyčku. Hned od začátku mi to šlo, absolvovala jsem dva, tři tréninky a stačilo mi to na kvalifikaci na mistrovství republiky žactva, kde jsem hned skončila čtvrtá. Našel si mě tam trenér, který mě pak vedl osm let a řekl, že prostě budu tyčkařka. Viděl u mě talent a predispozice i díky postavě. 

Je běžné, že z gymnastek se stávají tyčkařky? 

Gymnastika je součást přípravy, v tyči se uplatňuje hlavně gymnastická síla. Důležitá je i obratnost.  

Ve skoku o tyči musíš být nastavená tak, že se nebojíš, ne? 

Je to tak. V začátcích se děti bojí asi nejvíc zaklonit hlavu. Chce to mít silné břicho, ale i ruce. Když o sobě víte a cítíte, že jste koordinačně sladěný, tak to jde. 

Co vlastně je a v čem je zrádný tyčkařský šuplík? 

Jako správný termín se uvádí zasouvací skříňka, ale nikdo tomu tak neříká. Šuplík slouží od toho, abych tam zasunula tyč. Není to strašák naší disciplíny, to je spíše samotná tyč. Musíme mít dostatek síly a energie, aby se tyč nevrátila a člověk se nevrátil do šuplíku a na rozběžiště. Když jsem začínala, tak jsem si jednou ošklivě narazila kostrč o šuplík, protože jsem si vzala tvrdší tyč, zastavila jsem se nad šuplíkem, lekla jsem se a spadla rovnou na zadek. 

Používáš magnesium na tyčku? 

Buď se nepoužívá nic, to máte na konci tyče omotávku, klasický tejp, aby to tak neklouzalo. Někdo ale používá štěpařský vosky, někdo magnesium. Slouží to k tomu, aby se vám během skoku ta ruka neotevřela. 

Co všechno rozhoduje o tom, jak dlouhý budeš mít rozběh před skokem? 

Špičkové atletky využívají šestnáct kroků, což je zhruba 34 metrů. To je ideální rozběhová délka. V přípravě se skáče z kratších rozběhů, ze dvou až deseti kroků. Závodní rozběh je od těch šestnácti do dvaceti kroků. Můj závodní rozběh je šestnáct kroků. Stojany se posouvají podle toho, jak máte tvrdou tyč.  

Tyčkaři se během závodu hodně radí s trenéry, o čem se nejčastěji baví? 

Trenér pomáhá hlavně tím, že to vše vidí na videu. O nastavení stojanů rozhoduje tvrdost tyče, ale také rychlost, kterou naberete během rozběhu. Když se člověku třeba neběhá tak dobře, tak si vezme měkčí tyč a může do ní dát víc energie. I to se komunikuje s trenérem. 

Kolik vozíš tyčí na závody? 

Na závod vozím deset tyčí, mám pár tyčí, které mají 445 centimetrů a pak čtyři, které mají 450 centimetrů. Během závodu na ně přecházím. Už mám naučené to, na jakou výšku mi stačí daná tyč. Je to vcelku složité, hodně to záleží na tom, jak se zrovna v daný den sportovec cítí. 

Jak se ti daří udržet čistou hlavu a být ve formě? 

Je to složité. Hodně atletům se stalo, že někdy to hodně podběhli nebo ošklivě spadli do šuplíku, tak si to zafixovali a pak celou sezonu jen probíhají. Mám v tomhle silnou hlavu, protože už jsem několikrát také spadla na laťku, ale nikdy mě to nepoznamenalo tolik, že bych se bála skákat.  

Jak se může stát, že si zahákneš nohy a něco se ti stane? 

Vylétnu nad laťkou, stojany jsou daleko, člověk víc kulminuje nad šuplíkem a nohy se zaháknou o laťku a víceméně na ní sedí. To se stává často, že takhle lidi spadli zpátky do šuplíku. Je to věda. 

Co ti pomáhá v absolutní koncentraci před výkonem? 

Sluchátka a hudbu používám v rámci rozcvičení, když se rozklusávám a připravuji. Není to ale vždy, protože se rozklusávám s holkama a povídáme si. Vyloženě nemám žádný rituál a v samotném sektoru je nejdůležitější si naměřit rozběh, aby mi to přesně vycházelo. Před každým pokusem si v hlavě přemítám, co mám udělat. Mojí silnou stránkou je dobrá hlava. Vím to i díky tomu, že když jdu na třetí pokus při rozhodujících výškách, tak dokážu zachovat klidnou hlavu. Emoce udržím na uzdě a zvládám to. Daleko větší stresař jsem, když mám jít dělat rozhovory. Na sektoru jsem podstatně klidnější. 

Čtěte také

‚Rodiče a přítel mi pomohli si uvědomit, že jsem třetí.‘ Tyčkařka Švabíková medaili nejprve nevěřila

Užiješ si samotný skok? 

Samozřejmě, jinak bych to nedělala. Když skočím osobák, tak určitě mám radost, že ta práce má smysl. Ještě víc mě těší, že udělám radost ostatním, kteří mi fandí. 

Díváš se ráda na videorozbor svých skoků? 

Velmi často. Je to součást přípravy před závodem, analyzuji si povedené skoky. Nedovedu si představit, že bych během závodu neviděla skoky. Problémem jsou velké závody, kde trenéři sedí daleko od vás a video vám nemůžou ukázat. Je to hodně o zkušenostech, člověk musí poslouchat trenéra a věřit mu, protože se nemůže spolehnout na nikoho jiného. 

Kde se vzal sportovní talent u Amálie Švábíkové? 

Jsme velmi sportovně založená rodina. Táta hrál hodně dlouho extraligu ve volejbale, mamka hrála pozemní hokej, protože děda trénoval pozemní hokejisty. Strejda od dětství dělal lyže, volejbal, tenis. Brácha hrál hokej, sestra dělá tyčku a dřív se věnovala sportovním trampolínám. Dostala jsem trochu dar od boha, že na vše, na co šáhnu, tak mi jde samo. Nemusela jsem tak dřít jako ostatní.  

Do dalších let ale bude určitě potřeba nadále dřít... 

Talent byl hlavně v mládežnických letech, teď už je to hodně vydřené. Každý den jsem na tréninku, přicházím o různé dovolené, víkendy. Nejvíc ráda jsem za to, že výkonnost od mládežnických let pořád roste. 

Kam se to až může dostat? 

Uvidíme. 

Nejbližší sen je olympiáda v Paříži? 

Už od mládí je největším snem dostat se na olympiádu. Hodně lidi si dělá tetování s olympijskými kruhy, pokud se tam kvalifikuje, tak bych o tom pak přemýšlela (smích). 

Tvůj partner se věnuje desetiboji. Umíš si představit, že budete mít jednou dítě, které nebude sportovat? 

Dovedu si to představit. Naše děti do ničeho nutit nebudu a nechám je, ať se rozhodnou, co budou chtít dělat.  

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík