Povinná předškolní výchova v Anglii – je to klíč k úspěchu?

2. březen 2019

Monika Duždová působí jako komunitní sociální pracovnice ve Velké Británii. Pracuje převážně s romskou komunitou ve městě Margate, kde žijí přibližně tři tisíce Romů především z Česka, Slovenska, Bulharska, Rumunska a Španělska.

Monika Duždová vystudovala sociální práci na Vysoké škole svaté Alžběty v Bratislavě. Na Slovensku pracovala na úřadu práce a poté v několika školách. Do Velké Británie přijela v roce 2006 a i tam po určitou dobu působila ve školství. Zajímalo mě, jak se tam daří do vzdělávacího systému integrovat žáky, kteří se přistěhovali z ciziny.

„Ve škole, kde jsem pracovala, jsme měli mezinárodní oddělení, kde studenti, kteří přicházeli ze zahraničí, byli na začátku testovaní. Podle toho, jakých výsledků dosáhli v angličtině ve čtení, psaní, porozumění a mluvení, byli zařazeni do určité úrovně. Takže pokud už měli nějaké zkušenosti s angličtinou předtím na základních školách v Česku nebo na Slovensku, tak už měli nějaké základy a podle toho byli zařazení do těch úrovní (level).“

V mezinárodním oddělení žáci studovali, dokud to potřebovali.

„V tomto oddělení byli do té doby, než se dostali na úroveň, aby mohli fungovat s ostatními žáky. To znamená, že měli úplně jiné vyučovací hodiny a úplně jiný vyučovací proces. A když dosáhli patřičnou úroveň, tak byli zařazeni do tříd s ostatními žáky.“

A v čem podle Moniky Duždové spočívá úspěch romských dětí z Česka a ze Slovenska v anglickém vzdělávacím systému?

„Na anglickém vzdělávacím systému se mi líbí to, že tam existuje povinná předškolní výchova od čtyř let. Od pěti let už je povinná školní docházka. To znamená, že to, co u nás v Česku a na Slovensku supluje školku, tedy ty nulté ročníky, do nichž romští žáci nastupují v šesti či sedmi letech hlavně kvůli tomu, že ještě neabsolvovali mateřskou školu a předškolní výchovu, a to dítě je pak pozadu o dva až tři roky. To v Anglii nahrazuje povinná předškolní výchova, do které je dítě povinně zařazené a má možnost se stejně jako ostatní děti dostat na stejnou startovní čáru ve vzdělávání. “

To má nesmírný význam i pro děti, jejichž mateřským jazykem není angličtina.

„Můžu říct, že děti, které od čtyř let nastoupí do školky a potom do nultých ročníků, tam se to jmenuje reception, tak ony za měsíc umí krásně mluvit anglicky. A ještě chci podotknout to, že Romové z Česka a Slovenska přichází do Anglie bez znalosti jazyka. Ale děti za pár měsíců nemají s tím jazykem problémy, a to hlavně díky tomu, že ve školách a v mateřských školách ty děti mají podporu – podporu i pro ten jazyk, aby se ho naučily na té úrovni, aby zvládaly učivo. Zatímco v Česku a na Slovensku naše romské děti tu podporu nemají, přestože žijí ve své vlasti. Ale nemají podporu v tom, aby se mohly dostat na stejnou startovní pozici a mít stejné možnosti.“

Na Slovensku je podle Moniky Duždové situace ještě horší.

„Nejhůř jsou na tom děti z romských osad, které žijí v chatrčích. Dítě, které se narodí v chatrči, nemá možnost poznat jiné prostředí, nemá možnost slyšet jiný jazyk, než ten, kterým mluví jeho rodiče a jeho příbuzní. Když se takové školou povinné dítě dostane do první třídy, resp. do nultého ročníku, tak slovenština nebo čeština je pro něj cizí jazyk. A než se to dítě dostane na jakous-takous úroveň, aby rozumělo tomu, co mu říká učitel (a to už vůbec nemluvím o tom, aby chápalo učivo, o němž ten učitel mluví), tak je pozadu o 3 až 4 roky.“

Takové dítě pak nemá možnost stejného pokroku ve vzdělávání jako ostatní děti.

„To je jen z toho důvodu, že nemá podporu. Proto jsou romské děti přesunuty do speciálních škol, ale ne proto, že jsou hloupé. Romské děti nejsou hloupé! Ale nemají stejné startovní podmínky ve vzdělávání jako jiné děti a nemají podporu – ani ze strany rodičů, protože rodiče také žijí v tom prostředí a nevidí nic jiného, jen odsuzovaní a předsudky. Takže jak my můžeme chtít od takových dětí, aby byly integrované a najednou se přizpůsobili všemu, co je pro ně cizí?“

Uzavírá Monika Duždová z Velké Británie.

Spustit audio