Potřebujeme víc právníků, nebo řemeslníků? Právník vám střechu nebo kapající kohoutek neopraví, odpovídá ambasador odborného vzdělávání Witassek

Rukavičkářské závody v Dobříši mívaly 3.300 zaměstnanců. Dnes je rukavičkářské řemeslo na vymření

Městem rukavičkářů se Dobříš stala už za první republiky. Ze středních Čech putovaly do světa miliony párů rukavic v padesáti barevných odstínech. Zdejším učilištěm prošly stovky učňů. Dnes by náročné vzory zvládlo ušít jen pár lidí. Historii rukavičkářů si můžete připomenout v muzeu na Mírovém náměstí v Dobříši.

Sám je totiž českým ambasadorem pro Evropský týden odborných dovedností. „Klíčový problém Česka je v krizi učňovského a odborného vzdělávání. Důsledkem je velký nezájem studentů o tyto obory,“ tvrdí.

Lidově řečeno jsou to všechna řemesla, jak je dnes známe. Vedle strojírenských nebo stavebních oborů je problém i se zájem o studium, a pak i práci ve službách (hotely, restaurace nebo třeba kadeřnictví). „Vzdělávací soustava a ekonomika je navzájem provázána. U nás v posledních letech ale vznikla řada firem, tzv. montoven, která ale nějakou odbornost zaměstnanců nepotřebují. Jsou to mačkači tlačítek a o ty mi až tak nejde. Důležitější je malý zájem o studia odbornějších oborů,“ vysvětluje.

Krize učňovského školství

Witassek se ani nebojí označit současný stav za krizi, protože podniky už dnes opravdu nejsou schopny nahrazovat mladými lidmi ty, kteří odcházejí do důchodu. „Převis poptávky nad nabídkou je obrovský, takže to krize podle mne už je… A je výrazně větší než třeba v Německu, Rakousku nebo dalších středoevropských zemích.“

V krizi je podle manažera ale celý vzdělávací systém, kdy se na učiliště dostávají jen ti, co mají zásadní problém s učením, nebo studenti, na které učiliště zbylo. To vše dohromady pak prý podvazuje jejich motivaci. Třeba i proto, že se už v mateřském nebo základním školství až donedávna zapomnělo na výuku manuální zručnosti.  

Užovka, nebo traktor?

Řemeslo může přinášet radost i skvělé uplatnění na trhu práce

Zaměstnavatelé pociťují nedostatek lidí ve strojírenských oborech. Zájem je o obráběče kovů nebo elektromechaniky. Jak je tu nás s řemeslnými obory?

Talent dítěte pro řemeslo je prý třeba hledat už v dětství. Vědět byste měli, jestli vaše dítě víc baví užovka, nebo traktor. „Taky musíme změnit uvažování rodičů, hlavně maminek. Měly by jít do provozů a na vlastní oči vidět, že dnes už nemluvíme o špinavé práci, ale o moderních provozech a technologiích. Řemeslník se prostě má líp než nádeník.“

Velkou motivací k jakémukoli studiu je ale v každé společnosti budoucí mzda a prestiž vybraného povolání. „Řada dobrých řemeslníků jako instalatér, sádrokartonář, pokrývač, který si založí malou firmu nebo živnost, si vydělá i násobky dnešní průměrné mzdy,“ připomíná Witassek. Kdo by pak měl mít vyšší mzdu: právník, nebo strojař?

Právník vs. pokrývač

„Zásadní by měla být otázka, kolik tato země potřebuje právníků a kolik řemeslníků. Právník vám střechu nebo kapající vodovod nespraví.“ Kdo ale bude tím „bohem“, který rozhodne? „Tím bohem je svobodná tržní ekonomika a ekonomická struktura jednotlivých regionálních potřeb,“ odpovídá manažer.

Blanka Matragi: Řemeslo mě pokořilo, jinak jsem velmi náročná a ambiciózní

• Upravit
• Smazat

„Jsem krutá, přísná, šílená, nepokorná, netrpělivá a sama sebe někdy nemohu vystát. A musím přiznat, že mě nejvíce pokořilo řemeslo, které dělám. Vyšívání je středověk a musí to být dokonale dobře odvedená práce. Jsem náročná a vím to o sobě,“ říká o své ambiciozní povaze módní návrhářka a designérka Blanka Matragi, host Barbory Tachecí a Osobnosti Plus.

O systému duálního vzdělávání se tu debatuje roky, „skutek ale nějak utekl“. „Zaznamenal jsem nějaké snahy přípravy koncepce na úrovni ministerstev, ale nevím, jestli tam panuje i dobrá znalost běžné praxe třeba v Německu nebo Rakousku. Duální systém to sám o sobě nevyřeší. Taky je už ze své podstaty decentralizovaný, a tak je to třeba řešit na regionální úrovni. Ne na ministerské,“ připomíná Witassek.

Jak to v Německu funguje? „Kvalifikační centra jsou tam přímo vlastněna sdruženími soukromých firem a ty studentům určují i praxi nebo předměty, které se vyučují. Vzhledem k rychlému vývoji potřeb ekonomiky, taky své obory klidně co dva roky inovují nebo úplně změní.“ Do podobných center by podle Witasska měly děti nastupovat hned po základní škole. První rok by měly mít možnost se rozkoukat a o své budoucí specializaci se rozhodují později.