Postoj demokracie k extremismu

Jde sice postoj ryzího demokrata, ale, jak prokázaly dějiny minulého století, také postoj politického naivky. Jenže opačný přístup má také své vady. Když začnete nakazovat extremistům, co smějí a co už nesmějí říkat, když jim zakazujete sdružování, už tím ukrajujete kousek ze svobod, s nimiž demokratický stát stojí a padá.

Cesta se zjevně musí hledat někde uprostřed. Jak na to, ukázal nyní pražský městský soud v případě Komunistického svazu mládeže. Soud vyzval ministerstvo vnitra, aby znovu posoudilo, zda je svaz skutečně zralý na rozpuštění. A soud ministerstvu poskytl i dobré vodítko: má nově zvážit, zda sdružení je pro demokratickou společnost reálnou hrozbou. Není-li, má-li mizivě členstva a čiší-li navíc z jeho názorů zoufalost sekty, která vskrytu sama nejlépe ví, jak je nevýznamná, nač ho zakazovat?

Chce-li si člověk udělat vlastní názor, ať nahlédne do internetových stránek nástupce Komunistického svazu mládeže, Svazu mladých komunistů Československa. Jistěže na nich najdou myšlenky jako "socialismus Lenina a Stalina byl zatím nejúspěšnější". Jistěže se tam listopadová revoluce nazývá kontrarevolucí. Důležitější však je, jak rozkošně se soudruzi hádají sami mezi sebou, jak nesnášejí bývalého předsedu a jak jsou štiplaví vůči představitelům KSČM, které - buržoo, div se - zjevně považují za pravicové úchylkáře. Ne, tahle sekta není nebezpečná, jen zábavná. Tedy, a to je zapotřebí zdůraznit, prozatím.