Pěstounství není byznys. Před pěstouny hluboce smekám, říká ředitelka SOS vesniček

Jindra Šalátová

Před 50 lety vznikly v Československu SOS dětské vesničky. Jindra Šalátová je současnou ředitelkou této organizace, ta se ale oproti tehdejšímu záměru trochu proměnila. Jak dnes SOS vesnice fungují?

0:00
/
0:00

Historie SOS vesniček je dlouhá několik desetiletí. Ty první ve světě začaly vznikat krátce po válce, do Československa se dostaly o 20 let později. A to díky profesorům Dunovskému a Matějíčkovi. „Zabývali se psychickou deprivací dětí v ústavní péči a zjistili, že děti, které vyrůstají bez primárního pečovatele, se nevyvíjejí stejně jako děti v milujících rodinách,“ popisuje Jindra Šalátová.

SOS vesnice je soubor rodinných domů, prvotní koncept počítal s tím, že v jednom domě bude bydlet 8 až 10 dětí a jedna maminka-pěstounka.
Jindra Šalátová

V typické SOS vesnici se dnes nacházejí nejen samotné pěstounské rodiny, ale i psycholog nebo třeba administrativní pracovníci. „Snažíme se domy ve vesničce používat nejen ku prospěchu pěstounských rodin, ale i ku prospěchu jiným skupinám,“ zdůrazňuje Jindra Šalátová s tím, že pracovníci docházejí třeba i do původních rodin, které jsou ohroženy odebráním dítěte. 

„Děti si nevybíráme“

SOS vesničky jsou dnes pevnou součástí systému sociálně-právní ochrany dětí. „Pěstoun si dnes může zvolit, s kým bude spolupracovat. Děti si nevybíráme, děti chodí k pěstounům a pěstouni potom chodí k nám,“ vysvětluje ředitelka organizace.

SOS vesničky nabízejí domov opuštěným dětem, ale chybějí mámy

děti na hřišti

Stovka opuštěných dětí našla domov v SOS vesničkách. V Česku jsou tři. Nemají ale dost peněz na provoz a chybí i nové mámy. Přitom se tato zařízení hodně zmodernizovala a ve vesničkách mohou žít i partneři náhradních matek. A to bylo dřív nemyslitelné. Pomůže vesničkám tato změna v boji o přežití?

O tom, zda dítě skončí v ústavní péči, nebo u pěstouna, rozhoduje stát – sociální pracovnice a soud. Pokud se vhodná pěstounská rodina nenajde, končí dítě v klasické ústavní péči. 

A jak Jindra Šalátová reaguje na rozšířený názor, že pěstounství je dobrý byznys? „Když slyším a vidím, co všechno pěstouni dennodenně zažívají, velmi hluboce smekám. Málokdo si dovede představit, jaká úskalí pěstounská péče skýtá. Dítě má za sebou dětství plné průšvihů zanedbávání… S tím vším se pěstoun musí popasovat.“

Odreagovat se

Zanedbávané děti, týrané děti, děti sexuálně zneužívané. S těmi všemi se Jindra Šalátová během své práce pravidelně setkává. A nejde o nic jednoduchého. „Je potřeba mít to hodně vybalancované – soustředit se na volný čas, já mám například psy, se kterými běhám po lese. Každý si musí najít svůj způsob,“ popisuje.

Jaké příběhy – šťastné i neveselé – během své práce Jindra Šalátová zažívá? Jak se pěstouni vybírají? A jak dnes ředitelka SOS vesniček vzpomíná na takzvanou kuřimskou kauzu? Poslechněte si celý rozhovor.