SOS vesničky nabízejí domov opuštěným dětem, ale chybějí mámy

děti na hřišti

Stovka opuštěných dětí našla domov v SOS vesničkách. V Česku jsou tři. Nemají ale dost peněz na provoz a chybí i nové mámy. Přitom se tato zařízení hodně zmodernizovala a ve vesničkách mohou žít i partneři náhradních matek. A to bylo dřív nemyslitelné. Pomůže vesničkám tato změna v boji o přežití?

Musela se rozhodnout žít bez partnera a nemít vlastní děti proto, aby se mohla ujmout sedmi opuštěných sirotků. Řeč je o Vladimíře Gibalové, pracovně nejstarší zaměstnankyně SOS dětské vesničky Karlovy Vary - Doubí. S její rodinou jsme natáčeli před šesti lety, dnes vám proto můžeme nabídnout srovnání, kam tato SOS máma své děti dovedla.

"Děti přišly postupně. Nejdřív Maruška s Oldou, ti přišli z kojeneckého ústavu, kde měli Zdeničku s Petruškou. Po čtvrt roce přišla Petruška se Zdeničkou a pak Lada s Kačkou, ta nejstarší děvčátka, která přišla z rodiny," vzpomíná na dobu před 16 lety Vladimíra Gibalová. Tenkrát se ujala šesti sourozenců, o které se jejich biologičtí rodiče nedokázali postarat.

Všichni našli v SOS vesničce druhý domov. Dnes už je většina z nich dospělá, ale domů ke své SOS mámě se vracejí. "Čím déle jsem tady, tak mě ta práce pohlcuje. Našla jsem v tom smysl života. Říkám si, že snad něčemu pomůžu, nebo dětem. Nějak je do života připravím a můj život bude mít smysl," doplnila Vladimíra Gibalová.

A pyšně vypráví o svých dětech. Když jsme tu byli před šesti lety, na klavír nám tehdy zahrála desetiletá Zdenka. Ta dnes chodí na střední školu. A Petra se tehdy mámě chlubila jedničkou s hvězdičkou z opakování matematiky. A dnes už navštěvuje střední odborné učiliště - obor ošetřovatel.

Ladě je letos pětadvacet let a žije nedaleko vesničky spolu se svým mužem. Třiadvacetiletá Katka vystudovala oděvní průmyslovku a taky bydlí nedaleko. I další z Vladčiných dětí - Olda i Maruška - mají maturitu. O sedmém dítěti, kterého se Vladimíra Gibalová coby SOS máma ujala, nic neví. Už tehdy před šesti lety byl ve výchovném ústavu, takzvaném pasťáku.

"Bylo to silnější, nedalo se s tím nic dělat. Chytil se party a šlo to tak, že musel z rodiny do výchovného zařízení. Některé to dítě si musí takto natvrdo něco prožít, aby si uvědomilo hodnoty života. Bylo to pro nás velice těžké se s tím vyrovnat. Chlapec byl nadaný, hrál v orchestru, ale nejde to," vysvětlila Vladimíra Gibalová ve chvíli, kdy se domů vrátil jediný muž v rodině - Olda.

Do SOS vesničky v Karlových Varech přišla Vladimíra Gibalová, když jí bylo třicet let. Tehdy tam platilo pravidlo, že tam se ženou nesmí žít její partner a stýkat se mohou jen mimo vesničku. "Co se týče partnerství, tak mi ten muž také chybí. Nemluvím za všechny maminky, ale každá žena touží po lásce a po nějakém vtahu. Tak na mě někdy přijde taková slabá chvilka, kdy mi to přijde líto. Jsou to jenom takové chvilky, není to pořád, ale protože vám děti udělají tolik radosti, že to jde všechno stranou a nepřemýšlíte o tom," řekla Vladimíra Gibalová.

Tenkrát tato žena nesměla mít vlastní děti. "Někdy člověku přijde líto, že jsem třeba neprožila těhotenství, porod. Že bych o to byla v životě ochuzená nebo že je to pro ženu nejkrásnější období, ale mě ty děti naplňují," dodala. Dnes taková pravidla neplatí. Ale ani po 17 letech svého rozhodnutí obětovat svůj osobní život ve prospěch sedmi opuštěných dětí nelituje.

SOS vesničky už nechce Rakousko dotovat, co bude dál?

Málokdo asi ví, že SOS dětské vesničky vznikly po druhé světové válce v Rakousku. Nabídly domov dětem, kterým zemřeli ve válce rodiče, i ženám, které přišly o muže. O dvacet let později vznikly dvě vesničky i u nás. U Karlových Varů a nedaleko Zlína. Třetí nejnovější najdete v Brně. A jak si takovou SOS vesničku můžeme představit?

"Už jsem v jedné SOS vesničce byla. Jsou to domečky, kde vždy bydlí jedna maminka a má kolem sebe kupu dětí," popisuje SOS dětskou vesničku Česká miss 2008 Eliška Bučková. Je mediální tváří vesniček. "Hned vedle vesničky je sídliště. Děti ze sídliště utíkají vedle do vesniček si hrát s dětmi z SOS vesniček, protože tam mají pískoviště, různé atrakce a všechno možné. Vyřádí se tam. Nefunguje to tak, že by tam byly separé. Děti si tam hrají s dětmi z města," doplnila.

V Česku je 24 SOS matek. V současné době našla ve vesničkách domov stovka opuštěných dětí. Ve sdružení pracuje ale i desítka rodinných asistentek a pedagogů. Sdružení letos na podzim přišlo s radikální změnou. Do areálu, který byl dřív zapovězen mužům-otcům, vstoupí i oni. "Je to novinka, je to pilot, takže uvidíme," uvedla ředitelka Sdružení SOS dětských vesniček Květuše Paichlová a dál vysvětluje: "Do dětské vesničky ve Chvalčově bude nastupovat, pokud projde vším školením, první pěstounský pár. Páry byly v době, kdy vesničky byly pod státem, tedy od roku 1974 do revoluce, ale od roku 1989 je to první pilot."

Ve světě existuje víc než 13O sdružení SOS vesniček. Ale ani tam příliš nefungují muži jako náhradní otcové. "Nicméně je to trend, protože SOS vesničky byly založeny po válce, kdy mužská populace chyběla. Proto tam byly hlavně matky," upřesnila Květuše Paichlová.

Sdružení se stejně jako jiná podobná zařízení potýká s finančními problémy a mluví se také o tom, že Rakousko už nechce vesničky dotovat. Má projekty tohoto typu v zemích třetího světa a Česko považuje za součást Evropy, která se o své opuštěné děti dokáže postarat.

I když jsou vesničky zařízením, které funguje, mají před sebou složité období. Otázka je, jakým způsobem se s ním vyrovnají, shodli se námi oslovení odborníci.

Vesničky nabízejí to, co dětský domov poskytnout nemůže

Stovka opuštěných dětí našla domov v SOS vesničkách. V Česku jsou tři. Nemají ale dost peněz na provoz a chybí i nové mámy. Přitom se tato zařízení hodně zmodernizovala a ve vesničkách mohou žít i partneři náhradních matek. A to bylo dřív nemyslitelné. Pomůže vesničkám tato změna v boji o přežití?

Manažer Sdružení SOS dětské vesničky Jan Folda potvrdil, že rakouská organizace SOS dětských vesniček přestane během několika příštích let financovat provoz těchto zařízení v České republice. Prostředky pak rakouská organizace přesune do Afriky a do jihovýchodní Asie. Přesto Jan Folda doufá, že budoucnost vesniček v Česku bude dobrá. "Nicméně po stránce financí je nejasná a otázkou je, z čeho se podaří provoz financovat. Je nutné si uvědomit, že finance, které přicházejí z Rakouska, představují asi 40 procent našeho rozpočtu," řekl manažer.

Jan Folda

Domnívá se, že by vesničkám měl zvýšit podporu stát, a to už jen z toho důvodu, že dětské domovy vycházejí ve srovnání s dětskými domovy lépe. "Ty důvody jsou dva... Vesničky nabízejí rodinné prostředí, které dětský domov při nejlepší snaze poskytnout nemůže. Druhý zásadní rozdíl je v tom, že SOS dětské vesničky mají dobře propracovaný systém péče o ty mladé lidi, kteří odcházejí do samostatného života, a podporují je tak, aby při odchodu ze zařízení neselhali. U dětských domovů, bohužel, takto vybudovaný systém nefunguje," vysvětlil Jan Folda.

Dětské vesničky se ovšem potýkají s dalším problémem, a to je nedostatek pěstounů. A sehnat je je velmi obtížné. Zájemců je přitom podle Jana Foldy poměrně dost, ročně se hlásí přibližně 80 lidí, ale kritéria pro výběr jsou nastavena tak přísně, že z tohoto počtu zůstane jeden, možná dva lidé, kteří pak do vesničky nastoupí.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.

Není neobvyklé, když se člověk ve stáří ocitne opuštěný a zcela sám. Ukážeme vám to na příběhu staré ženy, kterou opustili přátelé. A vůbec o umění vyrovnat se se stářím bude v pondělí 17. listopadu cyklus Pod kůži. Nalaďte si Radiožurnál po 11. hodině.