Pavel Maurer: Zvuky přírody jsou stále lepší než hluk aut a pach spálené nafty
Zvuky přírody a zvířat nám můžou být, obzvlášť večer, když se snažíme usnout, velmi nepříjemné. Některá zvířata jsou totiž slyšet i z větší dálky – třeba husy nebo kachny. Podle Pavla Maurera patří ale takové zvuky spíš k těm příjemnější.
Motorové čluny, zaoceánské koráby nebo rychlostní vodní skútry – to je smrad benzínu a řev kvílejících motorů. Velcí kýtovci, ti třeba slyší ve vodě některé zvuky na vzdálenost téměř sto kilometrů.
Čtěte také
Já ty vodní hlučné sporty rád nemám, tedy, líbí se mi, ale hluk mi jako turistovi vadí a cítím se omezován ve svém soukromí. Vadí mi také zvuk dálnice, myslím, že všichni, kdo bydlí blízko frekventovaných silnic, kde je hladinu hluku decibelově vysoko, tak vlastně žijí pořád v malém zvukovém stresu. O to víc mne pobavila nedávna informace z agentury Reuters o tom, jak zvířata ruší nás.
Zpráva se jmenovala: „Kachny u soudu vyhrály, přesto skončí v paštice”. Jedná se o sousedský spor ohledně hluku a ruchu. Jenže tenhle je přirozený, přírodní a původní. Kachny na malé francouzské farmě u pobřeží Atlantiku kvákají a kdákají. Opeřenci prý vydávají nadměrný hluk, který ruší sousedy. Stížnost na hluk vycházející z malé kachní a husí farmy poslali sousedi, kteří se paradoxně přistěhovali na vesnici z většího města. Nelíbilo se jim, že nemohou nerušeně pobývat na své zahradě a mít v noci otevřené okno v ložnici. Stěžovatelé požadovali přijetí okamžitých opatření ke snížení hluku a několik tisíc eur odškodného.
Francouzský soudce však rozhodl, že kachní kvákání a husí štěbetání nepřekračuje přijatelné meze. Kachny vyhrály! A já bych k tomu dodal, že hlavně vyhrál zdravý rozum. Protože ten, kdo vytváří neustálý a čím dál tím větší hluk, jsme přece my, lidé. Letadla, auta, stroje, stavby.
Čtěte také
Já například bydlím hned vedle zoologické zahrady. Když jsem na balkóně, slyším řev tygra, chrochtání divokých prasat, drásavý křik pávů a v noci u nás často vyjí vlci na měsíc. Jsou to prosté zvuky přírody, a i když v mnoha případech poněkud exotické na okraji Prahy 7, protože by se daly očekávat spíše v Africe, přesto přese všechno jsou mi daleko víc sympatické než nekonečný had automobilů, který se každé ráno a každý večer hlasitě plazí po úzkých trojských silnicích.
Hluk aut a pach spálené nafty je mi odporný. Mnohem raději čichám v závanech větrů ze zoo – třeba vůni žiraf a pižmo slonů než zplodiny automobilového průmyslu. Proti tomu mi aroma přírody připadá jako Chanel číslo 5.