Panelák ano, nebo ne? Sídliště má i své výhody, nejde jen o králíkárny

13. květen 2018

Panelová sídliště jsou dnes ikonou socialistického bydlení. Byla ale jen doménou totalitní éry v Československu? Co prefabrikáty z betonu přinesly kultuře bydlení? Byly tak řečené králíkárny doopravdy anonymní a odtažité, nebo v nich vznikaly sousedské vztahy jako kdekoli jinde? Vypráví Mariana Kubištová, kurátorka výstavy Bydliště: Panelové sídliště.

Téma panelových domů se opět vrací. „Je to tím, že dorostla generace, která vyrůstala na sídlištích. Ta generace byla zjevně na sídlištích spokojená, jsou to lidé, kteří si hledají svůj byt znovu na sídlištích,“ vysvětluje kurátorka Mariana Kubištová.

Sídliště má i své výhody. „Rozvolněnější urbanismus, více zeleně mezi domy, sídliště jsou na kraji velkých měst, na sídliště je dobré spojení, nic nebrání tomu tam bydlet a nijak vás to neomezuje,“ vyjmenovává Kubištová.

Výsledkem práce kurátorky Mariany Kubištové je výstava Bydliště: Panelové sídliště. Kromě velké výstavy, která se právě koná v Uměleckoprůmyslovém muzeu se uskutečnilo i 14 výstav v krajích, které se jednotlivě věnovaly jejich konkrétním sídlištím.

S výstavou souvisí i dva díly knihy Paneláci. Na velmi podrobném výzkumu se podíleli architekti, sociologové, geografové. Kniha byla oceněna Magnesia Litera

Nejsou všechna sídliště stejná. Kvalita života souvisí s urbanismem, nakolik se podařilo naplnit původní plány architektů, vysvětluje kurátorka. „Dost často se v 70. a 80. letech stávalo, například pražské Jižní město, že plány architektů byly původně jiné. Vznikly daleko větší domy, nebyly tak strukturované, občanská vybavenost se realizovala za delší dobu.“

Pro plasty je typické, že je známe pod obchodními názvy

„Rodiče mě vodili na výstavy současného umění, které mě hrozně nebavily, za nějakou dobu jsem zjistila, že toho o umění vím víc než moji spolužáci a ukázalo se, že je to výhodné,“ směje se kurátorka Mariana Kubištová, když popisuje začátky svého vztahu k umění.

Kubištová se zabývá designem, plasty všeho druhu, fotografií meziválečné architektury. Jak se v zájmu o umění objevila vášeň pro plast? „Je to poměrně nový zájem, když jsme v muzeu připravovali velkou knihu o dějinách českého designu, tak jsem zpracovávala design 50. let. Tam plasty mají velký význam. To mě zaujalo.“

Více než 150 let jsou známé látky označované jako plastické hmoty. Mají bohatou historii, v roce 1839 už se používal polosyntetický plast ebonit, který nahrazoval ebenové dřevo. Začátek největšího boomu plastu je však až nástup bakelitu.

Bakelit se tehdy používal k izolaci ve vznikajícím elektroprůmyslu. „Vynálezce Baekeland hledal náhražku přírodního šelaku a vynalezl bakelit, což je obchodní název. Pro plasty je typické, že je známe pod obchodními názvy. Stal se od 20. až do 50. let synonymem plastu, “ vysvětluje Kubištová.

Pro umění jako takové bylo použití plastu představeno na velké výstavě v Paříži v roce 1925. Jaké byly jeho začátky? „Plast se používal už před válkou na radiospotřebiče, větší boom přišel po 2. světové válce. Objevily se různé teoretické studie, které mluvily o tom, že by se plast neměl používat jen jako náhražka drahého materiálu, ale že by měl fungovat sám o sobě.“