Odsun z pásma Gazy
Nemohli jste si toho nevšimnout: máme tu předčasný podzim se vším, co k němu patří - s plískanicemi, fujavicemi a nevlídnou oblohou. Komu by se v takovém počasí chtělo z domova?! U jihovýchodního cípu Středozemního moře je počasí mnohem vlídnější - a ejhle, i tam jsou lidé, jimž se z domova hrozitánsky nechce. Jsou to židovští osadníci, kteří neuposlechli výzev izraelské vlády a neopustili do včerejší půlnoci dobrovolně svá obydlí v pásmu Gaze.
V následujících hodinách se kvůli tomu pod jasným nebem nad Gazou strhne nejedna bouřka: izraelská armáda je povinna odtrhnout osadníky od jejich domovů třeba i násilím - a nejradikálnější z nich přitom varují, že se nenechají vyhnat bez odporu. I zarputilí osadníci z pásma Gazy však nejspíš vědí, že se ženou do předem ztraceného boje - a není to jen tím, že armáda je silnější než oni. Důležitější je, že odsun z Gazy je rozumný a žádoucí. Pásmo Gaza nemá pro Izrael prvořadou vojenskou ani hospodářskou důležitost. Udržovat tam vojenskou posádku bylo pro stát příliš drahé a pro vojáky, ohrožované palestinskými útoky, příliš riskantní. A navíc: pásmo Gaza není podle mezinárodního práva součástí Izraele - Izrael se tedy nestahuje ze svého, nýbrž z cizího území. A to mu v cizině může vynést jedině potlesk.
Většina osadníků v Gaze tohle všechno pochopila, kývla na vysoké kompenzace, které jí izraelská vláda nabídla, a odešla. Je snadné odsoudit ty zbylé zatvrzelce, že odmítají chápat dějinnou nutnost a nechtějí z domu. Je to ale snadné jen do té doby, než si člověk představí, že on sám by měl opustit svůj milovaný domeček, své piplané skleníky a záhony, svůj pečlivě přistřihovaný trávníček. A to jen kvůli tomu, že stát to potřebuje.