Divadlo jako svátek? Brojím proti tomu, strojenost mu nesluší, říká režisér a dramatik Tomáš Ráliš

Vrátím se úplně na začátek, protože u vás se to prozradit může. Jste ročník 1997, to znamená člověk, který vědomě vstoupil až do 21. století. Napadá mě logická otázka – proč studovat něco tak klasického, jako je činoherní režie? Není to řečeno jazykem vaší generace fakt „old school“? 

Třeba by to pro někoho bylo. Já si myslím, že další zlatá éra divadla přijde, až bude všechno virtuální a digitální. Šel jsem studovat tu školu se zájmem o příběhy, o herectví, o živé lidi, o společnost. Pro mě je to asi nejlepší platforma, jaké jsem schopen být účasten, pro zkoumání světa, ve kterém jsme se ocitli.

Když jste na konci střední školy ve svém okolí říkal, že chcete studovat režii, jak na to reagovali vaši vrstevníci? Co v té době bylo trendy a populární v rámci studií?

Čtěte také

Netroufla bych si zlehčovat umírání. V představení Funerál nepohřbíváme člověka, ale strach ze smrti, říká Vanda Hybnerová

Šel jsem z gymnázia, takže tam byly populární samozřejmě technické obory, pedagogika, medicína… Většinou byl problém vysvětlit, že režisér nedělá jenom film, ale dělá i divadlo. Ale to je takové klišé, kterého se člověk prostě nemůže zbavit.

A asi to brali jako nějaký nedosažitelný svět. Nějaký svět, který znají z pozice diváka v rámci Klubu mladého diváka. Že to jsou představení, na která jezdí s gymnáziem a s pedagogy. Vidíte, vlastně jsem se o tom s nimi v té době asi moc nepobavil.

Chápu, protože to asi nebylo úplně nejatraktivnější. Když jste se dotkl Klubu mladého diváka, vybavíte si, co jste viděl jako první? Jak to pro vás bylo důležité v té době?

Nevybavím si, co bylo první, ale jednoznačně si vzpomínám na inscenaci Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí, Korespondence V+W. Myslím, že to pro mě bylo iniciační.

To byla jedna z těch inscenací, kdy jsem si říkal: „Ty jo, divadlo může vypadat takto a dělá to se mnou toto. A chci to zkoumat dál.“ Od toho mě to nějak odpíchlo. Ne hned k touze po režii, ale paradoxně po dramatickém psaní. Ale to je asi nevystopovatelné. (směje se)

Unikátní instituce

Projekt DRAMAtapas, kterým žije Český rozhlas, je zároveň zčásti dílem dnešního hosta Tomáše Ráliše a souvisí s Divadlem LETÍ. Jak moc je to součást oslav 20 let divadla?

Čtěte také

DRAMAtapas. Ochutnávka krátkých her současných českých autorek a autorů

Je to tak, je to součást oslav a beru to jako výsledek mnohaleté práce. Musím říct, že Divadlo LETÍ je za mě pro autory úplně unikátní instituce. Je to divadlo, které se programově zaměřuje na novou dramatiku. Jak zahraniční, které pomáhá tím, že organizuje překladatelské dílny a pak ty překlady prezentuje formou scénických čtení, tak pro autory ve formě rezidencí objednávají nové dramatické texty.

Mají řadu formátů. Jedním z nich je například Večeře s novou hrou. Proto to jídlo, je to takový zážitkový leitmotiv, kdy jde o večeři, během níž člověk vidí několik ukázek z nové dramatiky. Můžou to být například nominované hry nebo vítězné texty z Evalda Schorma. Jsou to zároveň texty objednané přímo pro tuto příležitost a například Vyhubit, které si budou moci brzy posluchači poslechnout…

Už to tam pár minut je.

Nebo si to přijít poslechnout živě během víkendových oslav. Byl to text iniciovaný na tuto večeři a následně se podařilo najít téma, najít formu, kterou jsem mohl rozvinout a napsat na základě toho celovečerní hru. Takže Divadlo LETÍ odvádí v tomto ohromnou práci a myslím, že je taky ideálním místem, kde se s novou dramatikou setkat.

V programu Divadla LETÍ dokonce najdete zábavné rozkategorizování nových dramat. Používají na to papričky, jako je v restauracích, jak moc „spicy“ to je. Člověk může začít u jedné papričky, což je řekněme pro začátečníka s novou dramatikou, který to přijde trochu očichat, ochutnat. A pak jsou tam velmi „spicy“ tituly, které mají tři papričky. 

Osobně jsem pro velké výzvy a intenzivní zážitky.

A doporučujete stejně jako v gastronomii, že by člověk měl začít s jednou, nebo může jít rovnou na ty tři?

Osobně jsem pro velké výzvy a intenzivní zážitky. Myslím si, že nabídka je velmi pestrá i co se týče témat, takže bych vybíral podle toho. Ale chtěl bych, aby jednak divadelní ultras, kteří ještě nebyli, zavítali do divadla Vila Štvanice, kde LETÍ působí. Stejně tak pro diváky, kteří s tím nemají zkušenost, je to místo s ohromným geniem loci v prostředí ostrova Štvanice, kde se snoubí divadlo, tenisové kurty, techno z Fuchsu, Bike Jesus…

Čtěte také

Dejvické divadlo na Jižním Městě? Daří se nám nebýt otroky tradice ani jména, ale zkoušet nově, hodnotí umělecký šéf Jiří Havelka

A ještě ke všemu je člověk v centru metropole, když budeme akcentovat pro mimopražské, že se dá kamkoliv utéct, kdyby si dal člověk hodně „spicy“ novou dramatiku.

(směje se) Dá se kamkoliv utéct, ale z obou stran je Vltava.

Strojenost divadlu nesluší

Když jdete do divadla, je něco, co vám vadí? Je to ta strojenost českých divadel, že si člověk říká „co si vezmu, jak se budu chovat“? Je to nějaký relikt, který kdyby zmizel, tak by přilákal třeba víc lidí? 

Za mě určitě, brojím proti tomuto vnímání svátečnosti, protože mám pocit, že divadlu strojenost nesluší. Myslím si, že má být otevřenější, komunikovat napřímo. Nestavět komunikační bariéru mezi diváka a to, co se děje na jevišti.

A toho jde docílit jak tématy, kdy mám opravdu pocit, že sleduji něco aktuálního, co se mě bytostně dotýká, tak celým koncipováním toho zážitku. Pamatuji si sám ještě jako člen Klubu mladého diváka, že jsme byli občas okřikování: „Chovejte se slušně, jste v divadle.“ 

Jak moc je český divadelní svět propojený s tím německým? Kolik děl Tomáše Ráliše už bylo přeloženo do němčiny? A co bylo v pozadí vůbec první dramatizace textu Michela Houllebecqa? Poslechněte si celý rozhovor.