Obama a Bush

George Bush se ve vztahu ke spojencům řídil heslem: Nechcete-li nám pomoci, uděláme si to po svém, ale pak nám do toho nemluvte.

Bushův nástupce vynaložil velké úsilí na to, aby dokázal, jak se v tomto ohledu od svého předchůdce liší. Barack Obama volá po spolupráci. Říká, že Spojené státy nechtějí rozhodovat o všem a že samy ani nemohou vyřešit všechny strázně světa. Tato myšlenka zazněla i v dnešním Obamově proslovu k OSN.

K tomu však Obama, také tradičně, dodal i cosi dalšího a srovnatelně důležitého. A sice, že i jiní, a nikoli pouze samotné Spojené státy, musejí nést svůj díl odpovědnosti za to, jak se daří řešit velké světové problémy. Příklady jsou nasnadě. Třeba Afghánistán.

Washington by ocenil, kdyby spojenci přestali mluvit o tom, kdy se odsud vojensky stáhnou, a naopak nabídli zvýšení svých kontingentů. Nebo protiraketový štít. Účast na tom bushovském by byla zadarmo. Účast na štítu obamovském se téměř jistě bude platit. A věru nepůjde o malé částky.

Obama říká: Pojďme táhnout za jeden provaz, ale počítejte, že vás to bude něco stát. V dobách ekonomické krize to nemůže být populární výzva, jenže skutečný problém se skrývá jinde a je mnohem vážnější.

Obama vede nejdůležitější zemi světa už pár měsíců, ale stále se nemůže vykázat jediným hmatatelným zahraničněpolitickým úspěchem. Chladná analýza odhaluje jen jeho ústupky. Vůči Íránu, s nímž se bude jednat, aniž Írán splnil základní požadavek Západu. Vůči Severní Korei, která se, v rozporu s předchozími americkými sliby, dočká dvoustranného jednání. Vůči Izraeli, před nímž Obama couvl včera. A samozřejmě vůči Rusku, viz radar.

Bude-li Obama takto pokračovat, dopadne jako Bush - ani za ním se mnoho spojenců neshromáždí. Tentokrát ne kvůli přílišné tvrdosti, ale kvůli zjevné slabosti.