O osobní víře politiků

Jistou specialitou ve Spojených státech je to, že od členů politického vedení se očekávají nad-církevní či nad-náboženské postoje. Přitom se klade důraz na jejich osobní víru. Existuje tedy rozdíl mezi osobní a veřejnou rovinou?

"Rozdíl existuje. Já jsem věřící, mám silné náboženské přesvědčení, ale ve chvíli, kdy pracuji pro vládu Spojených států, ústava mi ukládá, abych uznával všechna náboženství a žádnému nedával přednos před jinými. Naše ústava není rigidně sekulární, počítá s náboženským vlivem každého druhu, ale nedovoluje, aby oficiální představitelé byli zaujatí a stranili jedné víře. To znamená, že když píšeme projevy, když se připravuje veřejná řeč, mluví se obecně o důležitosti náboženství v americkém životě nebo o základu, ze kterého vychází lidská práva a lidská důstojnost. Naše chápání lidských práv pramení z tradice osvícenství a z tradice křesťanské. Prezident Bush dával přitom vždycky pozor, aby nepřekročil hranici, za kterou by jeho vlastní interpretace křesťanství byla povýšena nad jiné názory. Když se podíváte na čísla - a někteří sociologové v Americe to udělali - George Bush zmiňuje ve svých projevech Ježíše méně než to činil Bill Clinton. Řekl bych, že je to americká tradice, dávat prostor všem vírám a neupřednostňovat jedno náboženství před jinými."

Náš pořad se jmenuje Výzvy přítomnosti. Jaké vidíte výzvy současného světa ze své perspektivy?

"Myslím si, že největší výzvou současnosti je hrůzostrašný vztah mezi bezprávnými režimy, zbraněmi hromadného ničení a teroristickými sítěmi. To, co jsme viděli v New Yorku, ve Washingtonu, v Londýně a v Madridu může být jenom slabý úvod k hrůzám, jež mohou přijít, pokud nebudeme zodpovědní a nepostavíme se proti nim. Je potřebné bojovat nejen vojenskou silou, ale i silou myšlenek. Jako jeden z lidí, kteří byli v blízkosti prezidenta Bushe, vidím, že tato jeho snaha se v podstatě přechází mlčením. Lidé mluví o vojenském tažení v Afghánistánu nebo v Iráku a nevidí ohromnou snahu podporovat ideologickou alternativu k teroru a nenávisti. Je zaměřena na šíření demokracie a rozvoj. Prezident Bush je v tom mimořádně aktivní. Takže tohle považuji za výzvu současnosti. Další věc je podpořit do té míry, do jaké to dokážeme - a naše možnosti jsou omezené - všechny hlasy demokracie a pluralismu uvnitř islámského světa. Právě ony mohou rozhodnout o budoucnosti a vývoji islámského světa. V naší moci to není, proto bychom měli dělat, co je v našich silách, abychom je podpořili."

Studená válka byla konfrontací myšlenek, ale také armád. Když porovnáme nynější situaci s tehdejším zápasem svobodného světa proti komunismu, do jaké míry je to dnes otázka síly a do jaké míry je to otázka myšlenek?

"Podle mě je důležité obojí. Málo lidí má asi námitky proti vojenské operaci v Afghánistánu. Tam se skutečně odhalilo nebezpečí nového světa. Amerika nebyla ohrožena nějakou velkou mocností s vybudovanou armádou a námořnictvem, ale zkrachovalým a zpátečnickým režimem, který selhal a v podstatě se stal vazalem Al-Kajdy. Zjistili jsme, že nás nemusí ohrozit jenom akumulovaná síla tradičního nepřítele, ale paradoxně ty části světa, kde nevládnou zákony a kde bylo terorismu dovoleno zapustit kořeny. Došlo k tomu naneštěstí na mnoha místech. Je to tedy jiný typ boje než za studené války. V mnoha ohledech ale analogie existují. I když na některých místech byla použita vojenská síla, v konečném důsledku jde o boj proti agresivní ideologii radikálního islámu. Ta nepochybně ovlivňuje řadu oblastí světa a proti ní stojí jako alternativa humanistické pojetí lidské svobody. Podle mě nejde o kulturní válku nebo střet náboženství, je to boj kontrastních ideologií. Boj mezi totalitní verzí islámu, což je v jistém smyslu politická hereze, a mezi jasnou vizí práv jednotlivce, lidské důstojnosti a v konečném důsledku vlády lidu."

Strávil jste mnoho času s prezidentem Bushem, který je známý svou osobní křesťanskou vírou. Jak se jeho přesvědčení promítá do politiky?

"Nikoliv způsobem, jaký by většina lidí očekávala. On pochází z tradiční americké víry, není fundamentalista, je v zásadě evangelikálem a z toho vychází. Abych přiblížil to prostředí: když se sejdou podnikatelé někde uprostřed Texasu, mluví spolu o životě, sdílejí svou víru a modlí se spolu, to je v Americe naprosto běžné. V politické rovině se tato víra promítá do hlubokého přesvědčení o univerzálnosti lidských práv a lidské důstojnosti. Přesně to je velmi silným přesvědčením prezidenta Bushe. Upřímně se obává tlaku v Severní Koreji, v Íránu a na dalších místech. To, že tyto režimy zneužívají, vykořisťují a utlačují své vlastní občany, považuje za morální problém. A je velmi americký v přesvědčení, že lidé jsou stvořeni na Boží obraz - jako sobě rovní. Právě tento pohled je základem stejných práv pro všechny, tedy základem demokracie. Některé lidi to může popouzet, ale myslím, že stejný pohled měl Lincoln, Franklin Rosevelt, John Kennedy a mnoho dalších amerických vůdců, kteří věřili v pravdivost prohlášení nezávislosti."

Málo se ví o tom, že jednou ze zajímavých aktivit prezidenta Bushe je boj proti nemoci AIDS. Co bylo důvodem, že se začal v takové míře angažovat?

"Byl jsem na zasedání, kde se prezident rozhodl věnovat historicky největší obnos peněz na boj proti jedné nemoci. Záchranný plán počítal s patnácti miliardami dolarů v průběhu pěti let. Rozhodnutí padlo skutečně jenom kvůli naléhavosti a pocitu morální povinnosti. Ze strany Kongresu Spojených států byl tlak minimální, stejně jako z prezidentovy Republikánské strany. Angažoval se díky několika klíčovým lidem v administrativě, kteří byli přesvědčeni o nedostatečnosti dosavadních kroků. AIDS se totiž šíří Afrikou jako destabilizační tragédie. V některých zemích zasahuje až třetinu obyvatelstva, zasahuje učitele, lékaře, matky, je to strašná situace. Myslím si, že motivace prezidenta Bushe ale vyplývala z jeho víry a z představy role, jakou by měla hrát Amerika ve světě. Já jsem potom několikrát navštívil Afriku a viděl jsem pozitivní výsledky. Většina Američanů vůbec netuší, že něco takového probíhá, ale faktem je, že George Bush zvýšil americkou zahraniční pomoc víc než kterýkoliv předcházející prezident od dob Marshallova plánu. Stalo se to po 11. září v rámci zmíněného ideologického zápasu. Je za tím touha podpořit alternativu a rozvoj různých oblastí světa. Někteří lidé kritizují prezidentovu zahraniční politiku a tvrdí, že je moralistická, ale jedním z výsledků jeho ,moralismu' je také snaha bojovat proti nemoci AIDS a podporovat rozvoj."

Jaký bude odkaz prezidenta Bushe a jeho éry? Jak se na něj budou dívat dějepravci?

"To je otázka. Myslím, že pohled na něj bude podobný hodnocení Harryho Trumana. Ten měl velice nepříjemnou úlohu na počátku studené války. Musel začít s budováním struktur a institucí, s Marshallovým plánem, dělat těžká rozhodnutí, jako byla korejská válka. Bylo to nejisté období na počátku studené války, období Trumanovy doktríny zadržování komunismu. Díky tomu byla jeho popularita nízká, vedl prostě Američany za těžkých okolností. Daleko od břehů Ameriky jsme bojovali v krvavé válce a lidé se ptali, zda je to skutečně v jejich zájmu. Ale Trumanův postoj byl po čase rehabilitován. V mnoha směrech došlo k přehodnocení jeho odkazu. Takže uvidíme, jak to bude s válkou proti terorismu a s ideologickým konfliktem vůči radikálnímu islámu. Bude-li tento boj úspěšný, pak bude prezident Bush vnímán jako člověk, který stál u počátku nového a velmi důležitého důrazu americké zahraniční politiky. Pokud se ale Amerika stáhne ze světa, opustí svou úlohu, přikloní se k novému izolacionismu a stane se ochranářskou, pak to může mít strašné důsledky a nevím, jaký pohled na jeho odkaz by potom převládl. Ale je to věc budoucnosti."

Vztah mezi prezidentem Bushem a médii není ideální, Je to proto, že Amerika prochází těžkým obdobím, nebo je v tom i něco jiného?

"Upřímně řečeno, myslím si, že je to kvůli válce v Iráku. Když jsem byl v Bílém domě, přicházel jsem do styku s mnoha novináři a skutečně dobrá atmosféra panovala až do začátku iráckého konfliktu. Války ale lidi rozdělují. Všechno se ještě zhoršilo, když nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení a hlavně ve chvíli, kdy vypuklo v Iráku sektářské násilí a počet amerických obětí se začal zvyšovat. Já jsem to sledoval z pohledu Bílého domu a tohle byl rozhodující moment. George Bush nebyl zvolen jako postava, jež rozděluje, byl ve skutečnosti velmi umírněným guvernérem Texasu, dokázal spolupracovat s demokratickou opozicí, vyhrál jako představitel soucitného konzervativismu, snažil se podporovat pomoc chudým, vylepšit zdravotnický systém tak, aby měli všichni lidé přístup k lékům a podporoval přistěhovalectví. V domácí politice nikdy nebyl chápán jako ten, kdo rozděluje. Tak lidé vnímali například Ronalda Reagana. Ale myslím, že to byla válka, která v mnoha ohledech změnila tón zpravodajství v Americe a také ve světě."

V časech, kdy jste byl v Bílém domě, vyslovil prezident Bush známou myšlenku "osy zla". Jak vnímáte dnes tento koncept? Platí i nyní? Nebo se věci změnily?

"Považuji ho za zcela relevantní, pokud se podíváte na přesná vyjádření. Všechno bylo velice pečlivě formulováno - osou je vztah mezi problematickými režimy, teroristickými organizacemi a zbraněmi hromadného ničení. Nikdy jsme netvrdili, že existuje nějaká aliance mezi zmíněnými třemi režimy. Šlo o příklady států, jež podporují teroristické organizace. Když se podíváte na ten projev o stavu unie, osa je mezi nezodpovědnými režimy, podporujícími terorismus, a teroristickými organizacemi. To se stává skutečně smrtícím nebezpečím v době, kdy jsou dostupné destruktivní technologie. Chce-li někdo ignorovat toto nebezpečí, dělá chybu. Já osobně to chápu jako největší existenční hrozbu pro Američany a jiné národy, například v Evropě. Takže šlo o příklad, popisující něco, s čím budeme žít dvacet, třicet nebo čtyřicet let. A doufám, že se tato hrozba bude brát dostatečně vážně a že se předejde nejhoršímu. První myšlenkou nás všech, kdo jsme byli v Bílém domě 11. září 2001, bylo to, že tohle je strašná tragédie, jež mohla být ale mnohem horší. Představte si, že by to udělali s chemickými nebo biologickými zbraněmi nebo jednou s nukleární zbraní, i když to zatím bezprostředně nehrozí. Mělo by to naprosto zásadní dopad na ekonomiku a psychologii národa. Udělali to s několika letadly, ale přáli by si mnohem víc. Takže spolu s mnoha experty považuji další útok v průběhu následujících deseti nebo dvaceti let za velmi pravděpodobný. Nesmíme to podceňovat."

Kdyby nezačala válka v Iráku, jaký vývoj bychom dnes viděli? Kde by bylo hlavní bojiště proti teroru?

"Nevím, je to těžká a hypotetická otázka. Asi bychom měli problémy s Talibanem v Afghánistánu, nadále bychom tam bojovali a válka proti teroru by probíhala v řadě zemí. Mnoho současných bojů je živených zvenčí. Afghánistán nebo Irák, to nejsou jenom místní nacionalistické půtky. Angažuje se tam Al-Kajda nebo Írán. To by bylo stejné, i kdybychom nešli do Iráku, ale samozřejmě, že ta válka přinesla mnoho komplikací, daleko těžší je zachování koalice a negativně působí to, že věci nejdou podle očekávání. Komplikace nastala s vypuknutím sektářského násilí. Každopádně ale retrospektivní otázky nemění fakt, že tam jsme a důležité je pohnout se kupředu. Nemůžeme opustit naše spojence v Iráku, lidi, kteří mnoho investovali do demokracie. Bylo by to nezodpovědné, a byla by to předehra ke genocidní situaci v podobě sektářské krvavé koupele. Takže v Iráku jde o hodně."

Jedním z problémů islámského světa je to, že v něm neexistuje skutečná pluralita. Dá se to léčit demokracií? Nebo by se mělo začít spíš někde jinde, například náboženskou svobodou? Během studené války přišli komunisté do Helsinek a podepsali tam dodržování lidských práv, nenastal pro islámské země čas podepsat svoje vlastní Helsinky a slíbit náboženskou svobodu?

"To je dobrá myšlenka. Když prezident Bush mluví o transformaci hlavně arabského světa - protože většina muslimů žije v demokratických zemích, jako je Indie, největší problémy a výzvy jsou ale v arabském světě - když o tom tedy mluví, nemá na mysli jenom bezprostřední volby, má na mysli budování demokratických institucí, vládu zákona, ochranu menšin, ženská práva. To všechno jsou nástroje k budování demokracie. Nejde jenom o to, aby se hlasovalo. Někdy se z tohoto důrazu americké politiky dělá neférová karikatura, ale myšlenka je správná. Vidíme pokrok v zemích, jako je řekněme Maroko, je to monarchie, ale zavedli tam reformy v rodinném právu, což je podle mě základ pro budoucí solidní změny. V Egyptě jsme alespoň na čas mohli sledovat posun ke svobodě projevu v kontextu voleb, oponenti dostali v televizi stejný čas, což se nikdy předtím nestalo. Základem je svoboda projevu, náboženská svoboda a vláda zákona. Jestliže nějaká společnost nedává svobodu jednotlivcům v těchto základních věcech, pak jim nedůvěřuje. Ale americká demokracie se taky vyvíjela několik staletí, prošli jsme otroctvím a segregací, byla období, kdy velké skupiny lidí neměly volební právo. Budování skutečně demokratické společnosti pokračovalo i poté, co jsme už měli demokratickou ústavu - a to se děje v mnoha zemích. Ale velkým příběhem posledních padesáti let je pokračování demokracie. Vidíme to v latinské Americe, vidíme to v konfuciánské Asii, vidíme to ve střední a východní Evropě, vidíme to na mnoha místech, kde byli lidé v hluboké skepsi a nevěřili, že u nich ideály mohou zapustit kořeny. Prostě zdá se, že demokratické instituce, vláda zákona nebo náboženská svoboda korespondují s něčím velmi hlubokým v lidské duši, a to s touhou po důstojnosti a respektu. Není to nic západního, je to lidské. A v tom je zdroj naděje."