Zápisník Jana Kaliby. Pohled do zákulisí fotbalového šampionátu v Americe
Úspěch íránského týmu pomůže režimu, lidé tam ale už potřebují dobré zprávy, krčí rameny američtí Íránci
Poprvé v historii se mistrovství světa ve fotbale koná v zemi, která je ve válce s jedním z účastnických států. Íránci kvůli tomu mají tréninkovou základnu v Mexiku, ale zápasy musejí odehrát na americké půdě. Je kolem toho stále mnoho otazníků i emocí. Jisté je, že fanoušci z Íránu mají do USA vstup zakázaný. Ovšem ve Spojených státech žije tři čtvrtě milionu imigrantů z Íránu, kteří velmi aktivně sledují nejen současný konflikt, ale i fotbal – a sami ho vášnivě hrají.
Hráči ve žlutých i červených dresech vytvořili hlouček ve středovém kruhu, slovo si bere nejdřív Američan Justin a představuje mě těm, se kterými se neznám.
Pak ještě promlouvá Foroud, který zápasy této skupiny rekreačních fotbalistů tady v Bethesdě u Washingtonu už dvacet let organizuje. Do Ameriky kdysi přišel z rodného Íránu a tým, kde najdete plno íránských Američanů a který se tu schází každou sobotu ráno k zápasům 11 na 11, pojmenoval Šahín AC.
„Fotbal je život“
„Šahín znamená v perštině sokol a je to i název klubu, který před víc než 80 lety vznikl v Teheránu. Měl představovat přátelství, vzdělání a disciplinovaný sport. Dnes se jmenuje Persepolis. Desítky let patřil k nejlepším v Asii a dodává hráče národnímu týmu,“ vysvětluje. „Existuje hodně týmů s názvem Šahín i tady v Americe. V tom našem tady v Bethesdě v Marylandu se potkává spousta různých kultur.“
V té íránské má vášeň pro fotbal své pevné místo a i díky Šahínu si Foroud přinesl do Ameriky kus Íránu s sebou.
„Pro mě a spoustu lidí tady fotbal znamená život – spojuje generace, pomáhá prolamovat bariéry mezi kulturami, vznikají díky němu kamarádství na spoustu let. Dneska si přišli zahrát lidi z patnácti různých zemí a za ty roky naším Šahínem prošlo víc než devět set hráčů skoro ze čtyřiceti zemí světa. Fotbal nám pomáhá žít lepší život, jsme díky němu zdravější a obklopení spoustou přátel.“
Totéž slyším i od jiných. Další hráč původem z Íránu se jmenuje Ašk: „Hraju s touhle partou dvacet let – a fotbal je život. Je to radost, štěstí, vzrušení, kamarádství. Všechno!“
Fanoušci a protirežimní písně
Nedaleko hřiště najdeme bar, kam hráči Šahínu chodí třeba společně sledovat zápasy mistrovství světa.
„Letos bych byl radši, kdyby Írán zůstal doma. Lidi v Íránu obrovsky trpí, a pokud se íránské reprezentaci bude dařit, pomůže to tamnímu režimu. Ovšem když se jí dařit nebude, bude to ostuda. A lidi v Íránu potřebují dobré zprávy. V poslední době zažívají jen krveprolití, válku, chudobu a hlad,“ říká Ašk.
Čtěte také
„Nevíme taky, jak se budou hráči chovat. Při minulém šampionátu to bylo celkem dobré, ale jsou pod obrovským tlakem,“ dodává Ašk, který má v Íránu stále kamarády. Mluvíme i o zprávě, že Írán nechal doma svého elitního útočníka Sardara Azmouna kvůli možné nedostatečné loajalitě vůči vládě.
„Jsem si stoprocentně jistý, že lidi z íránské diaspory, kteří žijí v Los Angeles, tam půjdou na zápas Íránu a budou zpívat protirežimní písně. Hodně mladých lidí v Íránu to potěší.“
Sport by měl spojovat
První zápas odehraje Írán právě v Kalifornii příští týden v pondělí – americká víza už výprava má, ale stále není jisté, jestli se na zápas dostane přes hranici do USA bez problémů.
„Tahle situace neměla vůbec nastat. Pokud jako země chcete hostit akci jako mistrovství světa, musíte přijmout, že přijede čtyřicet padesát lidí ze zemí, které se kvalifikovaly. Můžete se pídit po tom, kdo přesně s výpravou cestuje, to je legitimní. Ale ne z toho dělat takový problém,“ zlobí se Foroud.
„Tohle je chvíle, kdy se celý svět schází na jedné akci. Tak bychom měli zkusit přestat s chováním, které lidi, země a komunity rozděluje,“ dodává jeden z mnoha íránských Američanů s vášní pro fotbal. Fandit prý bude oběma reprezentacím.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
