Návody na život ztrácejí svou sílu, říká autor knihy Osamělí hrdinové. Proč nevěříme systému?

Co se děje se světem?

Spousta věcí. Mám pocit, že pro spoustu lidí je svět méně a méně přehledný. Zároveň mají pocit, že si orientaci ve světě musí zařídit sami.

Co to znamená rozumět světu?

Být schopný předvídat, vybrat si obor studia, vědět, že je to perspektivní práce, být schopní se zorientovat v nějaké kariéře. Vzít si hypotéku a vědět, že za dvacet let ji budu schopný splácet. To si myslím, že pro spoustu lidí přestává být srozumitelný terén.

Čím to je?

Z velké části společenské transformace, technologická změna, geopolitické procesy, klimatická změna, sucho... Je tu spousta společenských procesů, které můžeme vnímat jako rány, které k nám přicházejí. To, co je pro nás zajímavé, je, že reakce se vyžaduje na každém zvlášť, každý z nás se musí nějakým způsobem přizpůsobit. A teď je otázka, jestli toho není moc, co na nás dopadá.

Pravidla a instituce jsou omezující, zároveň jsou pro vás zábradlí.

V sociologii se používá termín individualizace, který popisuje situaci, kdy strukturálním, celospolečenským problémům musíme čelit sami. To souvisí s tím, že se snižuje nějaká role, efektivita institucí – jak formální instituce, tak návody na život ztrácejí svou sílu, opěrnou funkci, kterou pro nás měly v životě.

Čím se nejvíc drolí předchozí návody na život? Zerodovaly, nebo jsou stále platné, jenom už je nepoužíváme?

Čtěte také

Stát vznikl, aby zajistil bezpečí. Říkat, že to nejde, je absurdní, komentuje rozpočet historička ekonomie

To je dlouhodobý proces. Dřív byste mohl říct, že vzít si dobrou radu od prarodičů přestává být možné, protože žili v jiném světě. Dneska mají rodiče pocit, že nerozumí světu, ve kterém žijí jejich děti. Nějaké čerpání z minulosti, poučení, to se stává složitým. Potom máte vnější znaky – diplom z vysoké školy, manželství –, které také ztrácejí svoji záruku. Vnější znaky úspěchu také ztrácejí svoji sílu.

Návod z IKEA

Ve své nové knize Osamělí hrdinové ukazujete, jak se ze samostatnosti stala povinnost. Kdo o tom tak rozhodl?

To není rozhodnutí, to je většinou nezamýšlený důsledek dobrých úmyslů. Každý by vám řekl, že je fajn, když je člověk svobodný, může žít podle svého, když se může ve světě rozhodovat a směřovat tak, jak chce.

Ale pak to má svoje negativa, která spočívají v tom, že když je člověk někde sám, tak na něj odevšad fouká. Najednou je složitější, když se s technologiemi musíte vyrovnat sami, když musíte vychovávat děti po svém.

Máte nějaká pravidla a instituce, která jsou omezující, ale zároveň jsou pro vás zábradlí, dají vám nějakou jistotu.

Když skládáte nábytek z IKEA, tak tam máte návod, který je jediný správný, a když to složíte, tak můžete mít dobrý pocit, že jste to udělali podle návodu. Jenže tenhle typ zážitku zažijete, jenom když skládáte skříňku z IKEA – ve výběru studia, výchově dětí ho nenajdete, tam je to všecko na vás.

Jak rozumět světu, když jeho část teď tvoří umělá inteligence?

Můžeme si uvědomit, jaká obrovský byznys za rozvojem umělé inteligence stojí, do toho jsou nainvestované částky do data center ve výhledech desítek let – firmy se budou snažit, aby se jim investice vrátila. Vidím to jako nevyhnutelnou situaci. Umělá inteligence je naše budoucnost, ale teď je otázka, jestli to necháme na jednotlivcích, ať se každý s tím porovná sám, nebo jestli se budeme snažit budovat instituce, regulovat, kontrolovat, co se děje.

Kultura autonomie

Co je to ten termín, který se vine jako červená niť vaší knihou – kulturní autonomie?

Kultura autonomie je určité nastavení, které nás vede k individualismu. V knížce píši o tom, že individualismus je na vzestupu ve společnosti, ale neznamená to, že bychom byli všichni víc a víc sobci. Žijeme v kultuře, která z orientace na sebe dělá racionální a normální postoj. Tak je to myšlené.

A jak se v rámci kulturní autonomie umíme a neumíme pohybovat?

Je to lákavé. Mluvil jsem o situaci, kdy jsme zůstali na všechno sami – člověk zjistí, že nemá oporu v instituci, že nemá oporu v zavedených způsobech života, což by mohlo být znepokojivé. Ale kultura autonomie nejistotu, fragmentaci a potencionální dezorientaci převléká do pěkného kabátku, říká: Tak si to udělejte po svém, buďte autentičtí, výjimeční, žijte si, jak chcete.

Svoboda je něco, co se každému líbí, co všichni rádi přijmeme za své. Ale to, že to má nějaké stinné stránky, to je něco, co ne tak dobře a ne tak snadno vidíme.

Stinné stránky, nebo už temné stránky?

Dokonce možná už i temné stránky, když se díváte na to, jakým způsobem lidé pracují s informacemi a dezinformacemi. Máte svobodu se rozhodovat, ale jste obklopení algoritmy, které na vás chrlí nesmysly. Tak to už jsou možná temné stránky.

V anotaci knihy se píše o tlaku na výkon. Ale ten tady byl přeci odjakživa?

Tlak na výkon není nic nového, to, co se mění, jsou podmínky, ve kterých výkony musíme podávat. Tlak na výkon v minulosti znamenal, že jste si vybrali nějaký cíl, na který jste mohli zamířit a sledovat ho. Kdežto v současné situaci mám pocit, že cíle jsou pohyblivé. Dostáváme se do situace, kdy musíme život někam směřovat a nejsme si jistí, jestli je to dobrá volba. Nemáme záruky, které by nám umožnily se orientovat, které by nám daly možnost, že výkon má smysl.

Jak myslíte to, že teď v kultuře autonomie selhávají instituce? A co považujeme za instituce?

K tomu se váže spousta věcí. Žijeme v zemi, kde míra důvěry v instituce je historicky nižší, nedůvěra ve veřejný život, který je historicky poznamenán. Je tu rostoucí nedůvěra, zároveň určité protiinstitucionální nastavení ve společnosti – nikdo nám přeci nebude říkat, co máme dělat, nikdo nám nebude sahat do životů. To je velice populární refrén.

Hraje tady roli i nálepkování, reputační záležitost? Když se řekne instituce, tak jedním dechem dodáme přebujelá státní správa…

Jasně, to je opakující se motiv. Máme nedávná data ze studií o státní správě, kde zjišťujeme, že práce je špatně placená, neláká mladé, schopné lidi. Velkou část odchodů ze státní správy tvoří mladí lidé.

Ve veřejném prostoru zaznívá, že máme moc úředníků, jsou neefektivní, a ono to vytváří sebenaplňující se proroctví. Když vyhlásíte, že jsou ti lidé zbyteční, tak se vám tam nebude nikdo hlásit a ta práce bude neatraktivní. Pak tam půjdou ti, kterým nic jiného nezbude, a potom státní správa bude neefektivní.

A pak tam třeba půjdou ti, kteří to nemyslí tak dobře se službou státu, ale ve státní správě si leccos můžou dovolit…

Přesně tak. A přitom právě když se díváme na situaci rozkolísaného, dezorientovaného světa, tak kdy jindy bychom potřebovali silné instituce, kdy jindy chceme silné právní rámce než teď.

Proč se instituce musí neustále obhajovat? Poslechněte si celý rozhovor.