Práce se stala mým smyslem života, říká záchranář Dominik Huňák

„K práci ve zdravotnictví mě přivedla vlastní zkušenost pacienta. Tři roky jsem bojoval s nádorem a tehdy jsem opravdu poznal, jaké to je být na druhé straně. Když jsem ty tři roky trávil v nemocnicích, na JIPkách a po operacích, uvědomil jsem si, že chci změnu – že chci pomáhat lidem. Najednou jsem začal vnímat život úplně jinak a jeho smysl se pro mě změnil. Přihlásil jsem se do různých dobrovolnických aktivit, například k Českému červenému kříži nebo do sboru dobrovolných hasičů. A nakonec jsem se rozhodl jít na zdravotnickou školu, později na obor záchranář, na všeobecnou sestru a další specializace."

Když o tom mluvíte, úplně vám září oči radostí, protože vás práce naplňuje.

Dominik Huňát|foto:Osobní archiv Dominika Huňáta

„Ano, přesně tak. Smysl života jsem našel právě v tom, že mě ta práce naplňuje. Rád pomáhám lidem a neustále se rozvíjím, dál studuji nové poznatky. Rád si připomínám základy první pomoci i urgentní medicínu."

Co byl pro vás zatím nejsilnější okamžik ve vaší záchranářské praxi?

„Každý výjezd nebo každý hovor, kde jde o život, mi rozbuší srdce. Nejtěžší jsou případy, kdy jde o dítě – to je emočně i psychicky velmi náročné. Každý takový výjezd nebo hovor je těžký. V těchto chvílích se rozklepe i zkušený operátor nebo zaměstnanec záchranné služby a někdy potřebuje pauzu nebo psychickou podporu."

Máte na to ale systémy a kolegy, kteří vám v takových situacích pomáhají. Pracujete jednak na tísňové lince 155 a zároveň jezdíte k výjezdům. Jak máte práci rozdělenou?

„Začínám vždy na výjezdové skupině jako zdravotnický záchranář – půlku měsíce. Druhou půlku pak trávím v budově IZS v Kuklenách, kde máme dispečink záchranné služby pro celý Královéhradecký kraj."

Je to psychicky náročné?

„Určitě ano. A nejen psychicky, ale i fyzicky – často musíme pacienty přenášet ze třetího nebo pátého patra, když není výtah. Pomáhají nám ale další složky IZS, jako policie nebo hasiči."

„Člověk musí umět ventilovat stres, najít si jiný obor nebo zážitek, který ho vyčistí. Já hodně sportuji, rád cestuji s rodinou. A můj největší koníček je výuka první pomoci. Té se budu věnovat i letos."

Začínáte už od těch nejmenších?

„Ano. Máme za sebou několik kurzů první pomoci a opravdu začínáme už u nejmenších. Navštěvujeme mateřské školy, základní, střední i vysoké školy. Jezdíme také do domovů důchodců, kde připravujeme program pro seniory. Bereme s sebou plyšáky, obvazy i injekce a hrajeme si na doktory a zdravotníky. Ve spolupráci s pedagogy to děti zvládají excelentně."

Co by měli lidé obecně vědět, když nastane krizová situace? Nikdy nevíme, kdy se to může stát.

„Měli by vědět, že mají k dispozici linku 155 a operátora tísňové linky, který je v těch nejkritičtějších minutách jejich partnerem na telefonu. Nejenže vyšle záchrannou službu – to je samozřejmé –, ale hlavně poradí, co má volající dělat. To je to hlavní, co záchranná služba nabízí: okamžitou radu, která může rozhodnout o přežití."