Zajít se školákem na brusle nebo minigolf a tím mu pomoct? Takové dobrovolničení si vybral Filip

„Můj klient mě vytáhl třeba na brusle. Byl jsem úplně příšerný a bylo super, že mi to mohl ukázat,“ směje se při pohledu na ledovou plochu 24letý vysokoškolák Filip původem ze severu Čech. „Hodně jsem se opíral o mantinel, udělal jsem vždycky kolečko a pak jsem si odpočinul,“ líčí nedávný zážitek mentor. V Praze studuje bakalářský obor na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Dobrovolničení si přibral loni v září.

Čtěte také

Rukavice, nůžky a pytle na odpadky. Školáci z Prahy 8 se v rámci dobrovolničení starají o ‚svou‘ lokalitu

Zaujal ho program Ve dvou se to lépe táhne, který spadá pod neziskovou organizaci Lata. Prošel školením a jednou týdně se vídá s chlapcem, který chodí na základní školu a prochází si těžším obdobím. „Základem našeho vztahu je, že se ty stránky otevírají postupně a organicky. Necítil se dobře.“

Filip není záměrně konkrétní. V programu Laty ale bývají lidé od 12 do 26 let, kterým se nedaří zapadnout do kolektivu, tráví čas rizikovým způsobem, mají nefungující vztahy a problémy v rodině nebo pocházejí z dětského domova.

Motivace dobrovolničit

Filip nesupluje roli rodiče, spolužáka, psychologa ani sociálního pracovníka. Je to zkrátka starší parťák. „Chtěl jsem si vyzkoušet práci s lidmi. Studuji bakaláře a zvažuji, co by mě bavilo. Jestli třeba nějaká psychoterapeutická nebo sociální práce,“ přibližuje motivaci k dobrovolničení, které je na rozdíl od brigády neplacené.

„Je to pro mě mnohem ladnější a přirozenější než si třeba hledat nějakou práci za honorář. Najednou tam zmizí ty závazky těch peněz, je to víc na pohodu. Přišlo mi to jako fajn nápad,“ zamýšlí se Filip, pro kterého není jeho současné dobrovolnictví časově náročné. Zabere jen zhruba hodinu a půl každý týden.

S mladým školákem byl na bruslích, minigolfu, v knihovně, v kině nebo prostě jen na procházce. „Zatím jsme ještě neměli žádný plán dvakrát. Vždycky se snažíme vymyslet něco týden dopředu. Většinou se s nápady střídáme,“ přibližuje náplň společně stráveného času Filip.

Zároveň vyjmenovává, co se během mentorování nesmí. „Třeba nemůžu řídit auto a klienta někam vézt, nemůžeme spolu samozřejmě pít alkohol a kouřit, nemůžeme k sobě vzájemně chodit domů. Jsou to pravidla, která chrání ten dobrovolnicko-klientský vztah,“ doplňuje.

Čtěte také

Dobrovolnictví je obohacení života, říká překladatelka Adriana. S nevidomými se chodí i otužovat

Stačí naslouchat

Filip má z dobrovolničení dobrý pocit. Obohacuje ho i to, že mu školák ukazuje jiné vidění světa. „Ten věkový rozdíl je úžasný. Je mi 24 let a dětství mám za sebou. S klientem je fajn se občas vrátit do takového bezprostředního vnímání světa,“ pochvaluje si přínosy vysokoškolský student.

„Dřív jsem si myslel, že dobrovolnická práce je taková heroická činnost. Že se dobrovolník obětuje a že klienta musí nějak zachránit. Ale není to pravda. Ta moje dobrovolnická práce je jenom o tom tam být s tím člověkem a nějak mu naslouchat, když zrovna povídá,“ uzavírá dobrovolnický mentor Filip.