Studentka FAMU Daria se filmem vyrovnává s válečnou zkušeností. „Nedokážu si představit, že bych točila něco jiného,“ říká

Daria (22) je sice uprchlice, ale teprve se hledá. „Jsem studentka, uprchlice, dcera, vnučka,“ vyjmenovává a pomalu se rozesměje. Slovo uprchlice podle ní není jen úřední označení.

Čtěte také

„Věděla jsem, že bez češtiny se nikam nepohnu.“ Kontakt s rodnou Ukrajinou drží lékařka čtenářským kroužkem

„Přináší mentální změny, které se nedají ignorovat. I když se člověk integruje do jiné společnosti, to trauma v něm zůstává,“ říká mladá žena, která poprvé utíkala před válkou, když jí bylo deset let. „Pamatuji si, jak jsme jeli z Lymanu autem přes nějaký les a pole, okolo to bouchalo, bylo to dost drsné.“

Zkušenost s válkou se promítá do jejích školních filmů. Ty se vracejí k Ukrajině a k osudům její rodiny. Takhle se vyrovnává s minulostí. „Nedokážu si představit, že bych točila něco jiného, to bych měla pocit, že lžu.“

Nutný postoj

Dariiny školní práce se promítaly například na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.  „Teď mám rozdělanou jednu věc, ale producentka mi doporučila ruského kameramana. To jsem odmítla, takže z plánů možná nakonec nic nebude.“

„On třeba nemá nic společného s Kremlem a z Ruska utekl. Ale taková spolupráce mezi Ukrajinci a Rusy by mohla vytvářet dojem, že se dokážeme domluvit a že vlastně o nic nejde. Jenže válka pořád probíhá,“ vysvětluje.

Podle Darii takové gesto může relativizovat oběti i samotný smysl obrany země: „Pak by se někdo mohl ptát, proč vlastně bojujeme?“

Čtěte také

„Nemusím pracovat od rána do noci.“ Docentka z Ukrajiny v Česku uklízela, dnes je psycholožkou

Daria si uvědomuje, že její postoj může působit radikálně nebo nespravedlivě vůči jednotlivcům. Přesto ho považuje za nutný.

„Myslím, že je spousta talentovaných ukrajinských, českých nebo třeba španělských kameramanů a zvukařů, se kterými se dá spolupracovat. Nevidím důvod, proč by to museli být právě Rusové. A navíc je to pro mě traumatizující, to se nedá popsat. Nemyslím si, že je na tom něco xenofobního, ale ruský jazyk nebo zmínka o ruské kultuře ve mně prostě vyvolávají nepříjemné pocity,“ přiznává.

„Doma je doma“

V Praze bydlí Daria sama, a aby si mohla studium dovolit, přivydělává si úklidem. „Dostávám stipendium a sociální podporu, jinak by to nešlo.“ 

Její matka, sestra a babička s dědečkem bydlí v jednopokojovém bytě pod Žižkovskou věží. Prarodiče přijeli teprve vloni v květnu. „Už jsem se tam necítila bezpečně,“ říká penzistka Irina. „Na vedlejší dům spadla raketa. A tahle zima je strašná, to bych nechtěla zažít.“

V Praze se Irina ocitla poprvé, ale raději by tu nebyla. „Praha je krásné město, lidé jsou tady milí, ale doma je doma. Jakmile to bude možné, chceme se vrátit,“ říká penzistka.

Není se kam vrátit

Jenže není se kam vrátit. Rodina pochází z Doněcké oblasti, z města Lyman, které leží blízko fronty. Odtamtud utekli už v roce 2014, když oblast dobývala ruská armáda společně se separatisty. O byt a další majetek v Lymanu během bojů rodina přišla.

Čtěte také

Z pedikúry k podologické službě. Ukrajinka Anna z Irpině si otevřela vlastní kosmetické studio

Dariin dědeček, kterému je 67 let, si v Česku přivydělává uklízením a napjatý rozpočet šetří tím, že hledá místa s humanitární pomocí.

Sama Daria žije „mezi dvěma světy“. Na Ukrajinu se pravidelně vrací, ale zároveň si buduje život v Česku. „Jsem příliš ukrajinská pro českou společnost a příliš česká pro ukrajinskou,“ popisuje pocit vykořenění.

Do budoucna ji čeká ještě rok a půl magisterského studia. Potom by chtěla zkusit najít práci v oboru, případně vyjet na Erasmus. „Nevím, kde nakonec zůstanu. Kdyby to šlo, chtěla bych se vrátit.“