Barva krve i radosti. Architektka Eva Jiřičná navrhla výstavu korunovačních klenotů inspirovanou dědečkovým vyprávěním

„Je to víceméně cesta, která začíná hned u vchodu. Vejdete a první věc, kterou uvidíte, je ten koncept, ta radost v barvě modré a červené, což jsou víceméně také barvy českého praporu. Na konci pak uvidíte něco zářit na červené barvě...,“ popisuje umístění speciální bezpečností vitríny s korunovačními klenoty Eva Jiřičná.

Červený a modrý koberec

Architektka, která navrhla například novou podobu Oranžerie na Pražském hradě, autobusový terminál v Londýně nebo zlínské univerzitní centrum, stojí na křiklavě modrém koberci, který pokryl větší část Vladislavského sálu.

Čtěte také

V roce 1968 se výstava korunovačních klenotů stala symbolem vzdoru proti sovětské okupaci

„Návštěvníci snad budou modrým kobercem potěšeni. Když bude pršet, koberec to tu trochu rozzáří,“ doufá Jiřičná, která při přípravě výstavy myslela na každý detail. V interiéru výstavy je tak neméně důležitá i barva červeného koberce.

„Máme tady několik zastávek, které jsou propojeny červeným kobercem. Prvním zastavením je rok 1938, kde je vystavena bedna, ve které se klenoty převážely z České republiky na Slovensko. Když se pak zjistilo, že Slovensko nemusí být tak bezpečné, tak se v té bedně zase vracely zpátky.“

Barva krve i radosti

Cestou k vitríně s klenoty je celkem pět zastavení – pět panelů s černobílými dobovými fotografiemi. Do panelů jsou zakomponované vitrínky s dokumenty, kopiemi dopisů nebo drobnými předměty.

Čtěte také

Sedm klíčníků. Ani jaderné elektrárny nejsou tak složitě zabezpečené jako korunní komora

„Grafika je víceméně smutná. Nápisy jsou červené, což je barva krve a boje. Oproti tomu vstup je radostný. Můžeme se radovat, že znovu vidíme korunovační klenoty, že se znovu můžeme obohatit jejich krásou a důležitostí české země v historii,“ popisuje Eva Jiřičná, která nikdy předtím pro korunovační klenoty výstavu nepřipravovala. 

Nabídku z Pražského hradu přijala bez váhání i kvůli svému dědečkovi.

Dědeček a rytíři z Blaníku

„Pamatuji si, jak mě dědeček, který byl zraněn za první světové války, držel na klíně a vykládal mi pohádku o tom, že české klenoty stráží teď během okupace blaničtí rytíři. Jsou dobře schované, nikdo na ně nemůže. A až koruna zase vyjde na povrch, bude naše česká země svobodná,“ vzpomíná architektka.

I proto je šestá, finální zastávka na cestě Vladislavským sálem plná zářivých barev. Eva Jiřičná doufá v to, že lidem pohled na korunu, jablko a žezlo udělá radost a třeba si i vzpomenou na Smetanovu Mou vlast a část nazvanou Blaník.

Další díl našeho seriálu bude věnován tomu, jak se výstava líbí dětem...