Mámou potmě V: Alena s Šarlotou oslavily čtvrté narozeniny, společně vaří i čtou
Svou matku vodí ve čtyřech letech za ruku. Lepší průvodkyně než dospěláci, těší nevidomou Alenu
Pomoci nevidomé Aleně s orientací na ulici zvládá nejlépe její čtyřletá dcera Šarlota. Na to, že její maminka nevidí, je zvyklá už od malička, a dává pozor na díry v chodníku, na obrubníky nebo třeba na sloupy. „Dospěláci si povídají. My si sice taky povídáme, když chodíme, ale Šarlotka zatím stíhá oboje,“ těší Alenu, jejíž každodennost mapuje již pátá řada seriálu Mámou potmě.
Alena s Šarlotou cestují po Praze samy dvě. Dnes to bylo autobusem, nejoblíbenějším dopravním prostředkem čtyřleté Loty.
Přesuny MHD už jsou pro ně běžná věc. „Myslím si, že jsme se to naučily velmi rychle. Samotnou mě překvapilo, jak rychle dokážeme dojít samy na zastávku,“ těší Alenu, jak se s dcerou sladily. Ani v samotném dopravním prostředku pak nemusí hledat, kam se spolu usadit.
Čtěte také
„Šarlotka si to místo většinou získá sama. Buďto vejde dovnitř, podívá se, kde je volno a posadí se, případně řekně i mně, kde je volno. A když to místo nenajde, tak dlouho stojí, až ji někdo pustí,“ popisuje Alena.
Samostatnost
Že by jim lidé na ulici nabízeli pomoc se jim už moc nestává – snad proto, že vedena svou čtyřletou dcerou působí nevidomá matka dostatečně samostatně. „Je to ten nejlepší průvodce. Musím říct, že Šarlota vodí kolikrát lépe než dospělí lidé, protože dospěláci si povídají. My si sice taky povídáme, když chodíme, ale Šarlotka zatím stíhá oboje,“ těší Alenu.
Svou matku Loty upozorňuje na kanály či obrubníky. „Kolikrát se i hádáme, protože já si myslím, že jdeme správně a dcera mě opravdu přesvědčí – a většinou má tedy bohužel pravdu. Tak se kolikrát musím omluvit, že jsem netušila, že jdeme špatně,“ popisuje.
Čtěte také
Na první poslech
V dětské herně pak malá Šarlota matce sdílí, co všechno se tam nachází. Ta si hernu částečně představit dokáže – díky echo lokaci. „Ono vlastně každý člověk, který přijde do nového, neznámého prostředí, tak se nejprve zastaví a chvilku poslouchá. Poslouchá to ticho okolo, jak se rozprostírá, jestli před sebou slyší blízkou nebo vzdálenou zeď,“ líčí Alena.
„Samozřejmě to, co je v herničce, nebo to, co je na zemi, to už se slyšet nedá, ale důležité je vědět, jestli je to bezpečné a jak moc je to veliké,“ přibližuje Alena, jaké to je, nevidět.
„Pojď do herničky, pojď,“ láká Šarlota svou matku, zatímco ta se svěřuje s trapasy, které se jí vinou absence zraku stávaly.
„Někdy může nastat problém, že si popletete děti, protože děti mají velmi podobné hlasy. Teď už za malou tak často neběhám, ale když jsem za ní běhávala, tak se mi často stávalo, že jsem zvedla na skluzavku nebo pochovala jiné dítě. Dítě se nechalo pochovat a až když jsem ho zvedla blíž, tak jsem si uvědomila, že není moje,“ směje se Alena.
Její malá průvodkyně Loty jí přidělává i starosti, ale alespoň prý neleze, kam nemá. „Někdy jsem až přehnaně starostlivá, protože to dítě hrozně málo jí, ale zaplaťpánbůh je naučená, že když už je největší hlad, tak se nají. Tak ať to dělá, jak potřebuje,“ uzavírá matka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
