Jaká byla role muzikantů žijících v koncentračních táborech?

„Muzikanti nemohli hrát svoje romské písničky, museli hrát jen to, co jim esesáci přikázali. Fungovali jako zástěrka. Když přijela například zahraniční návštěva, novináři, tak bylo potřeba všechny těžce nemocné schovat v barácích a vytvořit dojem idyly rodinného tábora, kde se i zpívá a hraje.”

„Dále když přijížděli nacističtí pohlaváři z Německa, hrálo se na jejich oslavu. To ale zřejmě hrála velká kapela za celý tábor, ne jen z romských muzikantů.“

Takové akce se zřejmě pořádali také před tím, než přišlo něco zlého...

„Ano. Sami přeživší koncentračních vyhlazovacích táborů říkají, že když jim poprvé povolili hrát, brali to od dozorců a správy tábora jako dobrý skutek. Po každém povolení ale následovala nějaká akce."

„O jednom případu vypráví přeživší lékařka z Německa. Jednou v neděli, v pět hodin odpoledne, esesáci povolili na dětském hřišti velké představení. Vystoupilo pět romských muzikantů s houslemi, jeden harmonikář a několik artistů, což byli zřejmě Sintové, protože ti před válkou často vlastnili cirkusy a varieté. Dokonce vystoupil i klaun. Všichni se náramně bavili. Bylo tam několik tisíc diváků, nejenom z cikánského tábora, kteří byli přímými účastníky, ale i za okolními ploty se tísnily tisíce přihlížejících. Romové jakoby úplně zapomněli na to, kde jsou. Několik hodin se tancovalo a zpívalo. Jenže pak z ničeho nic naběhli ozbrojení dozorci se psi a všechny lidi zahnali do baráků. Zavřeli je a nikdo se nesměl dívat ven. Tím by riskoval, že by ho zmlátili nebo rovnou zabili. Vězni si proto zalezli na palandy, strachy se choulili k sobě a čekali, co bude. V noci pak dovnitř vtrhlo komando a začalo vyvolávat lidi podle čísel, která měli vytetovaná na rukách. Vyvlekli asi tisíc lidí, šlo o Romy z Rakouska a Polska, a zahnali je do plynových komor.“