Jak to bylo za druhé světové války s vězeňskými kapelami v koncentračních táborech?

Kapely byly zřízeny například v Buchenwaldu, Ravensbrucku, v Čechách existoval vězeňský orchestr v koncentračním táboře v Terezíně. Více Dr. Zbyněk Andrš, sociální antropolog působící na Univerzitě Pardubice.

„Několik orchestrů bylo i v Osvětimi, konkrétně ve velkém táborovém komplexu Osvětim Birkenau.“

Jak to měli muzikanti s hudebními nástroji? Přivezli si je s sebou a oni jim je nechali?

„To je zajímavá věc, pravděpodobně to tak bylo. Já jsem se nikde nedozvěděl, jakou cestou se tam ty nástroje dostaly. Ve vzpomínkách jednoho českého židovského lékaře se udává, že tam slyšeli i cimbál! Celé je to pro mne trochu záhada. Podmínky v koncentračních a vyhlazovacích táborech sice byly velice tvrdé, ale zpřísňování poměrů probíhalo postupně. Patrně tedy v počátcích, tzn. při prvních transportech ještě před rokem 1943, bylo možné, aby si muzikanti s sebou nástroje vzali.“

Později by se jistě nelegálně přivezené nástroje během prohlídek našly. Možná jim hudební nástroje poskytli sami Němci, aby jim chodili hrát?

„Například v Auschwitz-Birkenau byla jedna cikánská kapela zřízena na popud jednoho z esesáků. Fungovala příležitostně, zejména při nástupech, ale i při popravách a mučení. V jiných přilehlých táborech existovalo dalších 4 až 5 kapel. Jedna z nich hrála při nástupech do práce. Šlo předpokládám o dechové kapely.“

Z Osvětimi pochází slavná romská píseň Aušvicate hi kher báro. Jak to bylo s muzikanty právě tam?

“V tzv. cikánském táboře, který měl označení B2E, byli zejména houslisti. Možná mezi nimi byli primáši, či kontráši. A pak tu byli harmonikáři. Hráli od roku 1942 do zhruba první poloviny roku 1943, kdy byl režim trochu volnější. Mohli chodit i po blocích, mimo pracovní dobu, tj. v noci a zřejmě i v neděli. Jeden Rom, harmonikář František z Oslavan, který už před válkou se svou ženou provozoval hudbu jako živnost, v táboře navštěvoval zejména svoje příbuzné a hrál jim.”