Někdy je život zachraňující, když se můžete zasmát, říká Regina Rázlová

Říkáte, že na začátku si sice lidé uvědomují, že hrajete Marlene Dietrich, ovšem asi po deseti dvaceti minutách každý uvidí svoji maminku, babičku, tchyni... Proč?

Protože příběh o tom, jak se musíme v dospělosti vypořádat se svými rodiči a staří rodiče, anebo vůbec rodiče, se musí vypořádat s dospělými dětmi, je věčný. Každý to má sice jinak, ale máme to všichni. Když to nejsou rodiče, tak to jsou příbuzní, když ne příbuzní, tak kamarádi. Takže ta ozvučná deska – hlediště – si to všechno přebere a vrhne se do toho problému, do té nikoli komedie, ale večera, který je plný smíchu.

Máte zpětnou vazbu od někoho, že třeba někdo přijde po představení?

Ano. Že jim to připomnělo to, to, to... anebo, a to je velmi časté, že jim to pomohlo. To je taky docela zajímavé.

Pomohlo k čemu?

Nevím, jestli jim to pomůže pochopit, co mají doma dělat, nebo jak se dál ve svém vlastním příběhu chovat… Pomohlo jim to se s tou situací líp vyrovnat, smířit, protože ono to není jednoduché. Někdy je možná život zachraňující, že se můžete zasmát.

Herečka Regina Rázlová hostem Lucie Výborné|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Hrála jste v Národním divadle v Kočičí hře Ilonu, dceru Erži Orbánové, což byla životní role Dany Medřické. S Danou Medřickou jste potom hrála ještě ve hře Můj hrad…

Ano, to jsem měla štěstí.

Říkáte: „Sledovala jsem ji vždycky s pokorou a byla jsem šťastná, že jsem mohla s tak velkou herečkou na jevišti vůbec být.“ To není poprvé, co od nějakého herce slyším, že je štěstí být s velkým hercem na jevišti. Ale co to znamená?

Dostanete se do osobní zóny někoho, kdo je skutečně výjimečný v té práci. Ale on bývá i lidská osobnost. Ta výjimečnost je něco, co se nemůžete naučit, co nepotkáváte denně. To je to zvláštní, nezapomenutelné.

Hlavně se nelitovat

Říkáte, že všichni, kteří se dostanou na DAMU, mají talent, ale k tomu se musí přidat ještě něco, co není od Pána Boha, a to je schopnost na sobě tvrdě pracovat a nelitovat se. Co to znamená nelitovat se jako herec?

Vůbec když chcete něco dokázat, tak podstatné je se nelitovat, že musíte pracovat. Ani studium většiny vysokých škol nedovoluje se litovat. Vyžaduje tvrdou práci. Ale studium třeba umění svádí v očích nejen studentů, ale i v očích širší populace, že je to jenom zábava, že je to příjemné.

Čtěte také

Mnoho let jsem neuměl oddělit vlastní povahu od herectví, teď se o to snažím, přiznává Jiří Langmajer

Nelitovat se znamená třeba to, že když nedostanete prvních pět let, první dekádu role, po kterých toužíte, tak vydržet?

To tam také patří, ale nejhlavnější je, když vám někdo řekne, proč to není dobrý, nejen se nerozbrečet, ale zkousnout to, a ještě nad to něco udělat – promyslet si to a najít tu chybu...

Říkám si, že herečku je možná lehké rozplakat, ne? Jste emotivní v té profesi, když nějaký režisér spustí, člověk si zapláče...

Zvlášť, když máte „otevřené kanály“. Když zkoušíte, tak aby to zkoušení k něčemu bylo, je třeba ty kanály otevřít. A to je člověk bezbranný. Máte odhalené nervy, duši, emoce máte úplně na povrchu, takže pak stačí opravdu málo. Říká se, že herci brečí, řvou, smějou se..., že to není k vydržení a podobně. Ale pokud pracují, tak je to tenhle problém. Proto je lepší, když se sdružují třeba v klubu a nechodí do veřejných restaurací. (směje se)

Jak vzpomíná na profesora Ervína Černého a čím byl pro ni výjimečný? Proč je návrat z vězení těžší pro ty, kteří na člověka čekají doma? A kdy Regina Rázlová došla k přesvědčení, že se nebude litovat? Poslechněte si celý rozhovor.