Někdo z nás má hendikep, všichni jsme ale postiženi muzikou. Kapela The Tap Tap slaví 25 let

Letos orchestr The Tap Tap slaví čtvrtstoletí své existence. Vy dva jste zakládající členové...

Ladislav: Je to tak. Nejzákladnější zakladatelé asi jsme, ale dlouhodobé jádro je mnohem širší.

Kolik muzikantů se za 25 let v kapele vystřídalo?

Šimon: To možná nebude vědět ani Láďa. Bylo jich hodně. Od samého počátku to už byly desítky lidí. Nejbližší možnost, kde to společně oslavíme, bude 11. ročník našeho festivalu Pojď dál, který se bude konat 6. května u budovy škol Jedličkova ústavu na Vyšehradě v Praze.

Čtěte také

iROZHLAS

Kapelník The Tap Tap Ornest: Menšiny nejsou upřednostňované. Korektní je, aby nebyly přehlíženy

Jsou všichni členové kromě kapelníka hendikepovaní?

Ladislav: Úplně tak to není. Máme několik takzvaných profíků, zejména dechařů, abychom měli plnější zvuk. Pokud ale najdeme talentovaného hendikepovaného člověka, snažíme se ho začlenit, aby náš status byl stále takový, jaký je.

Šimon: Zároveň teď na bicí soupravu s námi začíná hrát dvanáctiletý kluk Patrik. Máme z něj velkou radost, protože dělá ohromné pokroky. Začínal sice s talentem, ale z mála, ale zakousl se do toho a vypadá to, že za chvíli zvládne celý repertoár.

Ladislave, jak vy jste se dostal k elektronickým bicím?

To je dobrá otázka. Já jsem fanoušek Karla Kryla a původně mě lanařili na to, že si ho budu moct v Tap Tapu zazpívat...

Šimon: Což se dokonce jednou stalo, Láďo...

Ladislav: Je to tak. Pak se ale zjistilo, že mám hudební hluch, a proto jsme nakonec zvolili elektronická bicí, možná i z toho důvodu, že nemám úplně rytmus, a ono se to na té šavli pak lépe tlumí.

Nejslavnější hit vašeho souboru je patrně Řiditel autobusu.

Ladislav: Ano, přičemž slovo řiditel je důležitý detail, protože je to o někdy neochotných řidičích autobusů, které známe všichni. Jsme moc rádi, že se nám touto písní podařilo, že člověk s kolem jako s kompenzační pomůckou může normálně do autobusu.

Je to vlastně edukativní text. Máte dojem, že to opravdu pomáhá, že jsou třeba lidé ohleduplnější?

Šimon: On to není dojem. Vlastně dlouhou dobu jsme se snažili společně s vedením dopravního podniku poukazovat na to, co už v té době existovalo a v písničce se to cituje – článek 6, odstavec 15, kde bylo to, že jiná kompenzační pomůcka se považuje za vozík pro invalidy, pokud je s ním svojí vahou a rozměry srovnatelná. Protože samozřejmě všichni chápeme, že třeba vodící poník, což je také vlastně svého druhu také kompenzační pomůcka, se do tramvaje ani do autobusu nevejde.

Byla to ale taková úředničina a právničina. Lidem to nedocházelo na první dobrou. Případy vykazování lidí s touto kompenzační pomůckou pokračovaly ještě dlouho po raketovém úspěchu naší písničky. Nakonec ale dopravní podnik skutečně změnil smluvní přepravní podmínky, a teď už jde v pražské MHD cestovat normálně legálně s malým dětským nebo skládacím kolem.

Píseň Řiditel autobusu zazněla poprvé v roce 2011 na koncertě skupiny ve Státní opeře Praha. Je zajímavé, že vznikla na zakázku, protože jejím autorem je Ondřej Ládek, známější pod pseudonymem Xindl X. Čí to byl nápad zadat zrovna jemu tento text a hudbu?

Šimon: My jsme se tehdy potkali na výročních cenách Ochranného svazu autorského a já jsem mu vyprávěl příběh našeho tehdejšího bubeníka Marka Valenty, kterému se toto opakovaně stávalo. A on sám řekl, že by měl zájem to udělat. Od té doby spolupracujeme s Ondrou kontinuálně, baví nás to spolu. On je v tomto citlivý a ta písnička se prostě, myslím, hrozně povedla.

Čtěte také

Chceme ukázat, že nejsou žádní lidé s handicapem a ti ostatní, říká kapelník The Tap Tap

Ladislav: Zároveň bylo celkem vzácné, že se to povedlo na první dobrou. Většinou jsou potřeba nějaké korekce třeba v textu, ale u Řiditele autobusu to bylo hned od začátku vynikající.

Videoklip, kde působí třeba Vojta Dyk nebo Dan Bárta, má neuvěřitelný počet shlédnutí na YouTube. 

Šimon: Myslím, že je to něco kolem 20 milionů shlédnutí, což je na české prostředí výrazný úspěch. Máme z toho obrovskou radost, protože písnička zlidověla. Lidé si ji s námi zpívají, identifikují se s ní...

Videoklip vznikl ve filmových ateliérech Barrandov, režíroval ho Radovan Síbrt. O pár let později jste společně natočili dokument, který se jmenuje Postiženi muzikou a je ohlédnutím za 20 lety kapely.

Šimon: Výsledek je výborný, protože vhled do toho, jak se věci skutečně dějí a jak probíhají, najednou lidi zbaví takové té romantické představy, že lidi s hendikepem vnímají svět jinak, zvláštně, citlivěji. Když můžete sledovat naše jízdy na koncerty, vidíte, že naše Výstava černého humoru prostě nevznikla náhodou. Mimochodem to byl úžasný prostředek k tomu uvědomit si, že jsme všichni na stejné lodi, jenom podmínky prozatím nejsou úplně rovnocenné, ale smát se dokážeme, můžeme a umíme úplně stejným věcem.

Jak se původně z hudebního kroužku v Jedličkově ústavu stala úspěšná kapela? A jak jsou na tom členové orchestru se sportem? Poslechněte si celý rozhovor.