Největší zlo je být pohodlný, říká český pianista, který nadchl publikum v Carnegie Hall

Naděje, Domov nebo Cikánská duše, to jsou názvy skladeb z vlastní tvorby, které si Tomáš Kačo do slavné koncertní síně přichystal a kterými doplnil své variace na Bacha a Chopina. Procítěný projev, výrazná mimika, vzduchem se míhají nejen prsty, ale celé tělo.

Hodně plánované improvizace a neplánované nervozity, tak silně zatím prý nikdy nepoznané. Ta ale s prvními tóny zmizela a druhou polovinu představení už si český či, chcete-li, romský virtuos vyloženě užíval a závěrečné ovace ve stoje dávaly tušit, že významný a vysněný mezník své kariéry zvládl.

„Ono to Carnegie nekončí, právě to začíná. Nejtěžší na tom je překonat všechny překážky, které se člověku naskytnou a nevzdat to. Měl jsem bezpočetněkrát namále, chtěl jsem to vzdát, říct si, že budu normální standardní pianista,“ říká pro Radiožurnál Tomáš Kačo.

Tomáš Kačo říká, že zná klidně i tisíc lepších muzikantů, než je on sám, kteří to ale do Carnegie Hall nikdy nedotáhnou. Nemají v sobě tu ctižádost, zarputilost a cílevědomost.

"Pamatuji si, že mi táta vždy rtěnkou na klávesu A dělal takovou tečku, protože to byl můj orientační bod," vzpomíná Tomáš Kačo.|foto: Jan Kaliba

„To víte, že člověk někdy má chvilky, že to stojí za nic, jeho hudba stojí za nic, že bude pohodlnější odcestovat domů, jít učit na základní uměleckou školu a mít normální život. Tady jsem si uvědomil, že se musím vyvarovat být pohodlný. To je to největší zlo, nikam už to nevede. Člověk už má práci, má byt, auto, cokoliv co si přeje a pak už se jen opalovat a čekat a umřít?“ dodává Kačo.

Takže místo opalování má absolvent prestižní bostonské univerzity Berklee v úmyslu něco méně pohodlného.

„Chtěl bych vydat své první sólové album. A pak za dalších několik let zase Grammy ocenění, nominace. To by byla bomba,“ říká Tomáš Kačo, teď už umělec z Carnegie Hall.