Říční plovárnu v Senohrabech drží pohromadě nadšenci

8 fotografií

„Jsme pokračovatelé okrašlovacího spolku, který tu fungoval za první republiky. To tu bylo kolem stovky kabinek,“ říká s lehkým úsměvem zakládající členka spolku Ivana Masopustová. „Tady nad námi je zřícenina hradu Zlenice neboli Hláska. Často se objevuje v Ladových kresbách.“

Romantika uprostřed lesů

Je snadné si toto místo oblíbit, je schované v lesích, kolem jezu skotačí plavci všeho věku a z druhého břehu je slyšet hluk projíždějícího vlaku, Posázavského Pacifiku. Právě dráha stála za rozvojem Senohrab, které byly obyčejnou vesnicí, ale se vznikem zastávky v roce 1887 si zemědělskou osadu oblíbila pražská střední třída a postupně tu vybudovala letní sídla.

Děti se vyskotačí|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Prosklená veranda modrobílé chatky je polepená historickými fotografiemi, připomínající slavná období plovárny a neméně proslulé návštěvníky. „To je převoznický domek, naše základna,“ říká další členka spolku Alice Svatá, štíhlá světlovláska, která si právě došla pro půllitr piva a přiťukává si s kolegyní.

Převozník a kanoisté

Čtěte také

Lidé vám během tří minut řeknou své problémy, říká převozník z Podbaby

Posedávají na schůdcích domku a pozorují hladinu, po které se na pramici blíží muž v pruhovaném tričku s pirátským šátkem na hlavě a s dlouhým bidlem v ruce. „To je Vojtěch Kryštof, převozník Vojta. Převeze vás za deset korun, děti za pět,“ vesele vysvětluje Alice. „Má převoznické zkoušky, jinak je to archeolog a také bývalý atlet, skokan o tyči.“

Přivřu oči a snažím se představit, jak se rozbíhá, zaráží bidlo do břehu a přeskakuje řeku. „To spolu nemá mnoho společného,“ brzdí moje nadšení převozník a zarachotí řetězy, kterými upevňuje loďku ke břehu.

Romantika na Sazávě|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Vojta usedá na lavičku, spokojeně se opře, ale než stačí něco říct, už zase běží k řece převést skupinu výletníků. „Já tu mám chatu, jedeme s dcerkou na oběd ke Kormoránovi,“ vypráví v rozverné náladě blondýnka Zuzana a ukazuje hospodu na vzdáleném břehu.

Přiložit ruku k dílu

Za slunného počasí je tu provoz jak na rynku a přívoz objíždějí štíhlé vodácké kánoe. „Na mě to převoznictví trošku zbylo jak z té pohádky o odloženém bidlu. Líbí se mi tady, kdysi jsme sem jezdili na vandry. Bývalý převozník už zestárl, a tak jsem to vzal. Chtěli jsme s Alicí přiložit ruku k dílu, bylo nám líto, aby to přestalo fungovat jen kvůli naší lenosti.“

Čtěte také

Senohraby – pro Pražany kdysi lyžařské středisko „za rohem“

Členové spolku mají s plovárnou velké plány, chtěli by obnovit kabinky, kterých z původního počtu zůstala asi polovina. „Po revoluci se to tu rozbilo, rozkradlo a plovárna málem zanikla. Proto jsme v roce 1997 založili spolek,“ říká Ivana Masopustová.

Od obce dostává spolek deset tisíc korun ročně, což nepokryje ani náklady na elektřinu, a tak získává skromné prostředky z převážení turistů, z prodeje suvenýrů a historických pohlednic, půjčování kabinek, lehátek a z kempování v malém, ale pečlivě udržovaném areálu.

Zapomenuté místo pomalu ožívá

„Plovárna zažila tři zlatá období, nejdříve v době založení, potom za první republiky a paradoxně v době normalizace, kdy sem jezdili trampové a tohle byla oáza klidu a svobody,“ listuje převozník ve fotografické publikaci Letní lidé od Františka Dostála.

Alice Slabá a Ivana Masopustová tu tráví pracovní dovolenou|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

„Policie z Benešova tady v okrese Praha východ nepůsobila a policisté z Říčan to měli dva a půl kilometru pěšky přes let. Takže sem nikdo nechodil,“ nezapře v sobě pamětníka sklonku osmdesátých let minulého století.

Na čtvrté zlaté období plovárna v Senohrabech čeká, ale možná se už pomalu blíží. „Před koronavirovou krizí i během ní nám přibývají návštěvníci, přibývají abonenti kabinek, takže bychom jich užili víc. Snad se nám podaří sehnat prostředky na rekonstrukci,“ uvažuje nahlas převozník Vojta a mhouří oči před ostrým sluncem. Možná už za přivřenými víčky zlaté časy vidí.