Na ukrajinsko-polské hranici jsme vařili v největším hrnci v Evropě, říká kuchař z dobročinné organizace

Co se stalo na ukrajinsko-polských hranicích, že jste se rozhodl vařit jídlo pro všechny?

To je dlouhý příběh. Můj kamarád v Londýně má dobročinnou organizaci Food For All. On rozdává dejme tomu dva tisíce porcí denně studentům, bezdomovcům na různých místech v Londýně.

Čtěte také

Rodiče dávají dětem v Afghánistánu prášky na spaní, protože nemají na jídlo, popisuje situaci Bendl z Lékařů bez hranic

A když přišla válka, napsal: „Něco podnikneme.“ A potom: „Vyrážím.“ Nevěděli jsme vůbec nic, jen jsme se sešli na polsko-ukrajinských hranicích. Vezli jsme s sebou náklaďák plný jídla, hrnec na 1500 litrů, to už je takový malý bazén, největší hrnec v Evropě.

Chtěli jste být užiteční, jen jste nevěděli kam jet?

Přesně tak. Věděl, že to bude nejdůležitější místo na světě, ale ještě jsme nevěděli, kde to místo je. Během cesty se vyřešilo, kde budeme spát. Dojeli jsme do vymrzlého, opuštěného bytu a vařit jsme mohli v nádražní boudě. Vyklidili jsme ji, postavili mobilní kuchyň a začali vařit.

Co jste tam viděl, že vám to změnilo život?

Když mi volala dcera, jak je, tak jsem jí řekl, že je všechno špatně. Celý svět. Děly se tam nejbizarnější situace v mém životě. Odehrával se tam celý svět, byla to ukázka celé společnosti.

Kdybych měl jednou větou popsat, co jsem tam viděl, tak to bylo dobro v lidech propletené s nenávistí a zlem.

Vybavuji si nekonečný proud žen s dětmi. Stály na ukrajinské straně v mrazu, jen s igelitkou, třeba dva dny. Bezmocně se nás ptaly, jestli je nemůžeme někam odvézt, a my bezmocně odpovídali, že nevíme, že nemůžeme pomoct. Kdybych měl jednou větou popsat, co jsem tam viděl, tak to bylo dobro v lidech propletené s nenávistí a zlem. Proud pomoci, soucitu a lásky propichoval nenávist a zlo.

Chutná strávníkům vaše jídlo?

Čtěte také

Vylovit z popelnice, umýt a dát do lednice. Dumpster diveři dokazují, že je vyhozené jídlo často v pořádku

První reakce jednoho bezdomovce byla: „Zabte kuchaře!“ A Ukrajinci nám zase vysvětlovali svůj jídelníček. Museli jsme sehnat pohanku, ale když se nám to podařilo a uvařili jsme jim sladkou kaši a červenou řepu, brečeli dojetím.

S čím jste konfrontován, když jídlo rozdáváte?

Lidé jsou vděční a hodně děkují. Asi není jednoduché zvednout ruku a říct – Já nemám. Spousta lidí v takové situaci asi je, akorát to nerozkřikují, protože je to pro ně ponižující. Myslím si, že když budou potřební cítit, že se o ně někdo stará, budou spokojenější a společnost zdravější.

Jaké má Lukáš Bauer další plány? A jak můžete pomoci vy? Poslechněte si celý rozhovor.