Na lovu bezdomovců

Počet útoků na bezdomovce roste. A většinou nejde jen o obyčejné kopance. Brutalita některých činů přesahuje představy každého slušného člověka. Nejeden bezdomovec už se stal obětí lidí, kteří si s sebou vzali i benzín a sirky.

Roman je vyléčený narkoman. Drogy začal brát ve třinácti. Alkoholem, marihuanou a pervitinem si "léčil" neurózu, která ho trápila od dětství. Nějaký čas strávil ve squatech. Někdy v nich šlo o život - nejen kvůli drogám.

"Šlo tam o útoky neonacistů. V noci nás budily bouchající flašky a plameny. Tak jsme z baráku zdrhali. Bylo to docela kruté," popsal Roman. Nedávno se oženil, má práci a život na ulici je pro něj už jen nepříjemnou vzpomínkou.

Lidé, kteří chodí na polévku do pobočky sdružení Naděje nedaleko pražského Hlavního nádraží, jsou na tom mnohem hůř. "Měl jsem problémy s rodinou. Kvůli některým kamarádům jsem se dostal až sem. Neberu to jako život, spíš přežívání," vyprávěl Petr. Je mu 25 a pražské ulice jsou jeho domovem už čtyři roky.

"Minulé léto se mi stalo, že mě na ulici zmlátili skinheadi kvůli tomu, že jsem gay. Od té doby mám na hlavě jizvu," doplnil.

"Pánové, končíme, je pět hodin. To je zase banda," konstatuje Zdeněk, kterému táhne na padesát. Než začal v Naději pracovat, žil na ulici pět let. "Dělal jsem pomocného dělníka na pecích a pak to začalo. Byl jsem ve výkonu trestu. S přítelkyní jsme měli byt, pak jsme se rozešli a živil jsem se žebráním na ulici jako každý tady v Praze," nastínil svůj osud.

Pak přišel květen 2005 a den, na který nikdy nezapomene. "Přijel jsem večer do lesa spát a ráno jsem hořel. Někdo mě polil benzínem. Ani nevím jak, ale uhasil jsem se sám. Došel jsem na policii a pak už si nic nepamatuji," vzpomínal na hrůzné události.

Zdeněk utrpěl popáleniny třetího stupně na třech procentech těla a druhého na dalších 33 procentech. Oheň mu poranil ruce, obličej, stehna i dýchací cesty. "Byl jsem dva měsíce v nemocnici, odkud mě přivezli do Naděje a už jsem tu zůstal. Ještě mě bolí noha, ale jinak se už cítím dobře. Policie tuší, kdo by to mohl být, ale nedokázali mu to. Já jsem spal, byl jsem zahrabaný ve spacáku," dodal Zdeněk.

Počet útoků na lidi bez domova roste

Podle odborníků navíc počet násilných činů na lidech bez domova roste po celé Evropě. Jaké je to v České republice?

"Když jsme prováděli sondu u svých partnerských organizací v Evropě, zjistili jsme, že nenávist vůči bezdomovcům jednoznačně roste. Bohužel se zdá, že je to poměrně velký problém," řekla ředitelka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová.

Jak velký je to problém u nás? Těžko říct. Přesné statistiky totiž nejsou k dispozici. Ani policie násilí na bezdomovcích neeviduje, což potvrdila její pražská mluvčí Eva Miklíková: "Nelze přesně specifikovat, v kolika případech figurovaly osoby bez domova, neboť tuto položku statisticky neevidujeme."

Informace o útocích na bezdomovce se tak dozvídáme více méně pouze z médií. "Obávám se, že to, co se dostane na veřejnost, je pověstná špička ledovce, protože prostředí lidí bez domova je obestřeno tajemstvím," upozornila Petra Vitoušová.

Další háček je totiž v tom, že ne každý bezdomovec napadení nahlásí. Potvrzují to i výsledky studie, kterou loni publikoval Institut pro kriminologii a sociální prevenci. "K dispozici bylo 157 klientů a obětí trestného činu nebo přestupku se jednou stalo 19 procent z nich, vícekrát potom přibližně 20 procent. Ještě jsme zjišťovali, kolik lidí to oznámilo na policii. Celkem to bylo asi 30 procent z nich. Absolutní číslo je však určitě daleko vyšší, než je možné zjistit tímto způsobem," řekla Markéta Štěchová, jedna z autorek materiálu.

Podle odborníků jsou násilné činy na bezdomovcích ve valné většině případů výsledkem různých roztržek mezi nimi. Jak ovšem říká Petra Vitoušová z Bílého Kruhu bezpečí, nemalou část tvoří i takzvané zločiny z nenávisti. "Jenom to, že člověk přísluší k určité skupině, může v někom vybudit takovou agresi, že na něj zaútočí. Už jenom proto, že například bez placení jezdí v tramvaji z konečné na konečnou, může mít určitá skupina lidí představu, že tímto společnosti pomáhá," přiblížila.

"Člověk, když útočí na bezdomovce, si chce dokázat, přes co všechno je schopen jít, jaký je hrdina. Když jich kope víc, odpovědnost se rozmělní na další a jedinec to necítí jako velkou vinu," dodal psycholog Pavel Jaroš.

Co s tím? V některých státech Evropské unie už mají jasno. "Ve Španělsku nebo Portugalsku jsou státem placené velké kampaně proti tomuto druhu násilí. Jsou tu i celosvětové projekty, jako je například mistrovství světa bezdomovců ve fotbale. Cílem je tyto lidi etablovat a vrátit jim určitý respekt jako lidským bytostem," řekla Petra Vitoušová.

Zatímco zmiňovaného fotbalového klání se čeští bezdomovci pravidelně účastní, státem placená kampaň podobná té Portugalské je zatím v nedohlednu. Osvětovou kampaň neplánuje ani Praha, ve které žije nejvíce bezdomovců z celé České republiky.

"Máme pro ně jiné programy, které jim pomáhají se začleňovat do běžného života. Myslím, že tu nějaká tolerance je. Také záleží na bezdomovcích, jaký způsobem se k Pražanům chovají," dodal pražský radní pro sociální politiku Jiří Janeček.

Bez znalostí narážejí do zdi

Podle psychologa Pavla Jaroše se pohled na bezdomovce v posledních letech k lepšímu nezměnil. "Veřejnost je buď odsuzuje, nebo projevuje lítost. Snaha pomoct je většinou minimální. Je tu tendence nepřijít s nimi do styku. Málokdo si však uvědomuje, že nepříznivým souběhem okolností se může stát bezdomovcem i 'vychovatel a soudce', který neváhá bezdomovce napadnout, a to nejenom verbálně," uvedl psycholog.

Mnozí z bezdomovců útoky na vlastní osobu většinou policii nehlásí. Pavel Jaroš to vysvětluje negativními zkušenostmi s přístupem policie v minulosti. "Je to zpochybňování, že jim někdo něco vzal, třeba doklady a další věci. Byli vykázáni z prostoru, kde spali, protože neměli kde spát, a navíc byli pokutováni. Důvodem je i soustavné prokazování totožnosti a celkový způsob jednání s bezdomovcem, který je většinou bezbranný. Je to člověk, který ani neví, kam by si šel na takové jednání stěžovat," vysvětlil psycholog.

Řešení tohoto problému je tak podle něho složité. "Podle mého názoru je nutný individuální přístup. Každý z bezdomovců má jiné dispozice. Z toho se pak odvíjí možnosti, co by mohl, musí a může. Někdy stačí jen málo, aby se třeba invalidní důchodce dostal ke svému zablokovanému důchodu nebo aby se v místě bydliště dozvěděli, že tu mají svého příbuzného. Hodně zoufalých lidí bez domova však nedokáže situaci řešit. Pokud nechceme, aby byli na ulici, je potřeba jim kvalifikovaně pomoci - evidovat je, posílat je do job klubů nebo na úřady práce. Pokud člověk neví, co může, co je reálné, tak je to narážení do zdi," dodal Pavel Jaroš.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.