Muži z obce Vaľkovňa často odjíždějí za prací i na delší dobu, ženy zůstávají s dětmi doma samy

„Co se týče našich Romů, máme 10 sociálních bytů, které obývá přibližně 40 % těchto našich obyvatel. Ostatní romští obyvatelé mají svoje vlastní rodinné domy.“

Terénní sociální pracovnice Jarmila Miháliková poukazuje na vnímání týkající se vyloučení lokality:

„Podle mě je vyloučenou lokalitou celá obec Vaľkovňa, protože tu kromě dvou obchodů s potravinami a obecního úřadu nejsou žádné další relevantní instituce. Není tu škola, děti nám docházejí do Pohorelé. Není tu lékař, ani dětský, ani pro dospělé, docházejí do Pohorelské Maše.“

Na zaměstnanost a nezaměstanost obyvatel lokality mají často vliv i místní specifika oblasti.

„Jak říkal pan starosta, zůstávají tu ženy. Muži odcházejí za prací někdy i na měsíc, jindy na týden nebo na dva. Odcházejí z domu a ženy tu zůstávají samy s dětmi, i když to jsou velmi početné rodiny, které mají sedm nebo osm dětí. Ženy to pak nezvládají, obzvlášť s těmi staršími dětmi. A je tu potom problém s docházkou, vzhledem k tomu, že musejí cestovat. Přes zimu tu najdete doma v každém domě muže. Ženy si chodí odpracovat dávku v hmotné nouzi, což je těch 32 hodin měsíčně.“

Ľubomír Pokoš vnímá situaci lokality jako příslušník místní občanské hlídky:

„Staráme se prakticky o to, aby byly děti na cestě autobusem do školy v pořádku, aby tam nevznikly nějaké problémy. Není to totiž čistě školní spoj. Tento spoj jede už z Télgartu. V tom autobusu sedí i další lidé, z části Neromové, kteří jedou například k lékaři, ale i jinam. Řešíme tam tedy to, aby nevznikly nějaké problémy mezi majoritou a minoritou. Z autobusu je vysadíme u školy. Dohlídneme na to, aby děti přešly přes přechod pro chodce bezpečně do školy. Následně ve dvě hodiny, po obědě, pro ně člen hlídky přijde do školy, aby je vyzvedl. Děti se doprovodí až tam, kde bydlí. A potom nastupujeme večer do práce. Začínáme většinou o 17. hodině večerní a dohlížíme na to, aby byl v obci pořádek.“

Jarmila Miháliková hovoří o volnočasových aktivitách dětí:

„Předškolní věk máme podchycený, protože tu máme mateřskou školku, která slouží romským dětem. Jiné tu nejsou, tak bych to řekla. A ta školka byla také založena z projektu. A volnočasové aktivity – vzhledem k tomu, že ty děti chodí ze školy jenom domů. Jsou na nohách od sedmi od rána, ze školy se vracejí kolem půl třetí. Co od nich můžete chtít? Jdou se domů najíst, protože mnohé ještě nemají obědy. Systém na Slovensku je totiž takový, že musíte doložit, že jste ve hmotné nouzi. A hmotná nouze se mění z měsíce na měsíc, podle toho, kolik ten muž ze světa přinese peněz. I tak jim to zvyšují, snižují. Jednou mají nárok na obědy, jindy nemají nárok na obědy za příspěvek. O půl třetí, když děti dorazí domů, už s nimi nemůžeme dělat žádné velké věci. V zimě absolutně ne, protože je tu brzy tma. A v létě? Snažíme se polupracovat, například škola má kroužky.“

Spolu s Ľubomírem Pokošem při své činnosti vnímají zdravotní stav romských obyvatel.

„Na to, aby šli za lékaři, by potřebovali mít peníze. Takže takové běžné prochladnutí, i horečky, u dospělých nebo u dětí, to všechno se řeší domácí léčbou. Jakmile přijde něco vážnějšího, tak to už je problém. Když to přijde v době, kdy nemají finance, musejí si pomoct mezi sebou. A nejbližší odborný lékař je až v Breznu, což je nějakých 35 kilometrů. Je potřeba, aby se objednali. A ženy si ani nemůžou dovolit být nemocné tak, že budou ležet. Musejí to všechno překonat za pochodu. Veškerá péče je na ženách. Ony jsou vystresované, protože když máte doma osm dětí, které vám pláčou, protože mají hlad, a vy pro ně nemáte nic k jídlu, tak té ženě to určitě neprospěje.“