Mámou potmě III

Na cestách pomáhá nevidomé Aleně vodítko na děti i mluvící hodinky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Při cestování pomůže vodítko na děti či mluvící hodinky
Předchozí díl
Následující díl

Nevidomá Alena o sobě říká, že má ráda výzvy. Patří mezi ně určitě i cestování z Prahy na rodné Valašsko. Jde o 380 kilometrů a skoro pět hodin cesty. Jak se dá s dvouletou holčičkou a zavazadly zvládnout dlouhá cesta metrem, vlakem a autobusem?

„V tuhle chvíli mám pocit, že jsem nákladní osel,“ usmívá se Alena, která cestuje s těžkým kufrem, kytarou na zádech a s Šarlotkou v nosítku na hrudníku. Když nevyužívá nosítko, sáhne kvůli bezpečnosti pro vodítko na dítě. To se připíná k postroji na zádech: „Máme takový speciální postroj ve tvaru křídel, aby to nevypadalo tak uměle. Ten má uprostřed kroužek, na který já si ji zacvaknu. Buďto jdeme takto na vodítku, nebo za ručičku. Vždycky jdu po straně refýže já.“

Cestování snáší dvouletá Šarlotka celkem dobře, část cesty většinou prospí: „Máme kreslící tabuli a dostatek jídla.“

Čtěte také

Pro orientaci při cestování využívá krabičku VPN. Je to dálkový ovladač, kterým se zapínají zvuková znamení: „Řekne mi, co je to za číslo dopravního prostředku. Řekne mi směr. Můžu si touto krabičkou otevřít dveře v metru, označit vstup nebo výtah do metra.“

Na Valašsko cestuje Alena několikrát do roka. Jde o skoro 400 kilometrů dalekou cestu, která zabere necelých 5 hodin. Vlaky si hledá v běžné aplikaci pro cestování, která ale mluví. Stejně si hlídá i čas: „Buďto mám mluvící, nebo hmatové hodinky.“

Východy na nádraží podle průvanu

Krabička VPN pomáhá Aleně při orientaci v metru

Kdyby Alenu na nádraží nikdo nedoprovázel a nepřečetl jí informace o odjezdech a nástupištích, musela by na rušném místě čekat na hlášení: „Hlášení tady zní po celou dobu, je tu spousta vlaků. Jediné, co je nepříjemné, je to, že číslo nástupiště se dozvím až ve chvíli, kdy je skoro pozdě. Pak musím běžet.“ Nasměrovat na konkrétní nástupiště se nechá většinou od lidí. Jednotlivé východy na pražském Hlavním nádraží se ale podle Aleny dají odpočítat podle průvanu.

S hledáním vagónu a s následným vystupováním a nastupováním si nechává Alena poradit: „Já si ráda řeknu o asistenci, je to pro mě bezpečnější a klidnější. Přecházení kolejí, to je moje největší obava.“

Spustit audio

Související