Maminka se nepřestala bát, že nás zase odvedou
Jiřina Somsiová, rodačka z Bílovic, vypráví rodinný příběh. O tom, jak její rodiče přežili druhou světovou válku, o tom, že je strach neopustil ani v době po jejím skončení. Rozhovor připravil Gerhard Hadi.
„Bylo to špatné. Když si to tak vezmete, ani po válce nebylo jídlo. Dostávaly se lístky. A když otec odešel do Ostravy do dolů, aby vydělal nějakou tu korunu, tak maminka nás na vesnici vychovávala sama. A jak jsem říkala, chodila žebrotou. Pak už ani to nechtěla, styděla se, když ji odháněli ode dveří, tak začala dělat břízové proutí a vázala metly. Ty dávala do nůše, na záda, a my, malé děti, jsme s ní chodívaly.“
„Doma jsme vždycky z maminky cítily strach, pořád se bála. Ta špatná psychika byla znát. (Rodiče) Pořád věřili, že je zase vezmou, že nás vezmou (do Osvětimi). O nás se pořád bála, samotné by nás nikam nepustila. A pak se dostala do Olomouce a bylo to o trochu lepší. I když zase, od osmi děcek musela chodit s tátou do práce. Co jste si vydobyli, to jste měli.“
Z jakého rodu pocházíte?
„Já jsem z Danielů. Můj praprapředek přišel do Bílovic v roce 1681. Dělal u kováře. A rod Danielů ve vesnici pořád pokračoval. Takže já jsem ze staré rodiny.“
Vy chodíte přednášet do škol, jak studenti reagují na vyprávění o tom, co všechno Vaše rodina prožila?
„Malé děti na základních školách těm hrůzám ani nechtějí věřit. V Brně mě pozvali na Masarykovu univerzitu a tam to studenty opravdu zajímalo. Vyprávěla jsem jim, co se na Romech dělo za bezpráví. A vlastně se to děje dodnes! Co se změnilo? Vždyť ta nenávist je tady pořád. Ať je to Slovensko, nebo Česko, kamkoliv půjdete.“
V rodinách původních českých a moravských Romů, které genocidu přežily, je toto téma stále bolestivé.
„Tolik toho znám z maminčina vyprávění. A víte proč? Protože o ni projevila zájem Mgr. Jařabová, což byla manželka děkana Palackého fakulty v Olomouci. Já si od ní (od maminky) nechala všechno vyprávět, zaznamenala jsem to a předala paní Jařabové, která vydala knížku Auschwitz. V ní je dopodrobna vyprávěno, co všechno se tam s nimi dělo. I s dětmi. Z tatínkova vyprávění, to jsem tu (na besedě) ani nemohla říct, jak se mi třásl žaludek, nebyla jsem schopná. Tatínek říkal, že kolikrát se vařili ti mrtví vězni a oni jedli lidské maso. Lidské maso, protože nic jiného k jídlu nebylo. Aby byli vězni trochu silní a museli jít pracovat na Němce do Dachau, do Dory (Mittelbau-Dora), kde maminka musela dělat rakety proti letadlům.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
