Luboš Palata: Česko překonává prokletí z předchozí migrační krize. Jsme opět lidmi
Dvě ženy, dvě děti, dva zážitky, které mezi sebou dělí jen několik let. Ale v našem českém případě jako by to bylo jedno celé století. Mladá žena s malým děckem sotva několikaletým. Strašně unavená, ale šťastná, že je konečně na konci cesty. Někde, kde místo války na ni a především na její dítě čeká snad bezpečí, snad normální život. Ale především tu není válka.
Ten první obrázek se mi vryl do paměti z vídeňského hlavního nádraží. Byl konec října 2015, ta žena byla ze Sýrie. A doma v Česku právě vrcholila xenofobní hysterie z možného příchodu běženců z této válkou postižené země.
Čtěte také
A ve vídeňské poradně pro uprchlíky byla mapa střední Evropy. A na ní černě přeškrtnuté Česko jako země, kam by běženci neměli vůbec nikdy chodit.
Na tom vídeňském nádraží bylo plno nejen běženců, ale i vídeňských dobrovolníků, kteří jim pomáhali v prvních hodinách po příchodu. Pomáhali jim, protože tito lidé utíkali před válkou, pomáhali, protože to pokládali za správné. My Češi ne. A já se strašně styděl.
O pár let později
Druhý obrázek je teď z posledních dnů. Mladá Ukrajinka s dítětem. Právě přešli slovenskou hranici ve Vyšném Nemeckém. Hranici z válkou, ruskou agresí zasažené Ukrajiny. Měli s sebou jen jednu větší tašku, malé dítě si stihlo vzít svého oblíbeného plyšáka. Unavená matka, která měla za sebou hodiny a hodiny čekání na přechodu, se přesto usmívala a s děckem se pokoušela si hrát.
Čtěte také
Tašku, na které seděla, jí pomohl přinést slovenský pohraničník. Po chvíli jí slovenský dobrovolník přinesl horký čaj a děcku něco sladkého k snědku. Další dobrovolníci se nabízeli, že jí pomohou s dopravou, a ptali se, zda míří k někomu konkrétnímu. Mezi Slováky byla i spousta Čechů, kteří přijeli s auty a mikrobusy. Aby pomohli těm, kteří chtěli před válkou na Ukrajině nalézt útočiště u nás v Česku.
A tak, jako jsem byl v roce 2015 nadšený z mladých Vídeňáků, tak jsem byl teď hrdý na ty desítky a desítky pomáhajících Čechů a Slováků tady na přechodě. A další tisíce v Česku. Česku, které už nebylo na mapách černě přeškrtnuté. Ale právě naopak. Se srdíčkem.
Ta současná uprchlická ukrajinská vlna je svojí velikostí, svojí rychlostí ještě větší než ta syrsko-irácká. V Evropě dnes naštěstí nejsou žádní tehdejší Češi, Maďaři, Poláci a Slováci, kteří by před běženci z války drátovali hranice, vraceli je zpátky, nechávali vše na hraničních zemích, ať si s tím poradí.
Evropa dala všem Ukrajincům celounijní dočasnou ochranu, mohou zůstat na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, nebo jet do Německa, do Rakouska, kamkoli v Evropě. Nikdo to, alespoň zatím, neřeší, všichni prostě pomáhají.
Pomáháme i my Češi, kteří jsme se vzpamatovali ze strašného uhranutí z časů té syrské migrační krize. A jsme opět lidmi. Lidmi plnými lidství. Kéž nám to vydrží.
Autor je komentátor Deníku
Související
-
Ukrajinští uprchlíci. V Česku se zvedla nebývalá vlna solidarity, ale jsme teprve na začátku
Tentokrát zaútočilo Rusko na Ukrajinu, která je už třicet let samostatným svrchovaným státem, uznaným Organizací spojených národů.
-
Apolena Rychlíková: Uprchlíci, vítejte! Prolomí válečný konflikt nenávist Česka k uprchlíkům?
Je naší povinností pomoci těm, kdo utíkají před válkou. Ale dnešní apely politiků na lidskost působí jaksi licoměrně. Humanita nemá být ovlivnitelná místem původu trpících.
-
O tom, jak zvládneme přijmout uprchlíky
„Stát se připravil dobře,“ hodnotí reakci Česka na příchod lidí z Ukrajiny Jan Schroth, poradce v migračních otázkách Organizace pro evropskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka