Letcům RAF dlužíme léta, kdy jsme jim nebyli vděční, říká vnučka fotografa Ladislava Sitenského

Sitenského kniha musela jít již v roce 1948 do stoupy – vše se mělo zlikvidovat a také vše zmizelo. Přesto se publikace svého vydání po sedmi desetiletích dočkala. Tiskařům se totiž podařilo zachránit pár knížek a po 50 letech se našla maketa v popelnici v Českých Budějovicích. Tu koupil sběratel Čechokanaďan, který ji Sitenskému ukázal.

„Když viděl ty slzy v očích, tak mu ji věnoval,“ popisuje s tím, že kniha nebyla úplně kompletní a negativy se nevrátily nikdy.

Za každým portrétem v knize je zajímavý příběh. Za jednu z nejvýraznějších postav považuje Kándlová Aloise Vašátka zvaného Amos. V knize můžeme vidět jeho fotografii pořízenou za soumraku, později byla podle ní udělána poštovní známka. „Byl to velmi charismatický muž, je na mnoha dědečkových fotografiích,“ popisuje.

Po druhé světové válce ale byli českoslovenští letci hrdiny jen chvilku, pak jich hodně odcházelo na Západ, a tak se s mnohými Sitenský viděl po dlouhé době. „Nebylo to lehké pro nikoho z nich,“ připomíná.

Ona sama je ale v kontaktu s příbuznými letců, občas se ozve nějaký vnuk, praprasynovec, a společně pak zjišťují, že se jejich dědečkové znali. „Je to zajímavé na někoho narazit, dopátrat příběh zpátky, pomoci poskládat skládanku příběhů,“ vysvětluje.

Jako dvorní fotograf Perutě 312 ale Sitenský fotografoval i pohřby, když to dobře nedopadlo. „Snažili si to připouštět co nejméně a užívat každého dne,“ vysvětluje s tím, že volný čas na letiště využívali, jak to jen šlo – na cigaretu, na dívky, na výlety na pobřeží.

A co všechno dlužíme letcům RAF? Podle Kándlové především léta, kdy jsme jim měli být vděční, a přitom nebyli. A ve chvíli, kdy se na ně mohlo vzpomínat, tak už mnozí na živu nebyli. „Dlužíme jim, abychom na ně nezapomněli, vážili si jejich činů,“ vyzdvihuje.