Leperiben - vzpomínání na oběti holocaustu

„14. prosince roku 1944 odvedli do koncentráku i naše rodiče. Jako politické vězně. Chodil k nám totiž jeden mladý esesák, byl to Maďar a pro Němce musel pracovat z donucení. Informoval tátu o tom, co se děje na frontě. Jednoho dne Němci toho maďarského kluka zastřelili…ještě ten den přišli pro mámu a pro tátu. Přišli k nám, odvedli je na dvůr, do sněhu. Mamka si nestačila vzít ani svetr. Nejdříve byli v Ravensbrücku a potom v Osvětimi…“

„Toto je příběh z knihy Nebolí, jsou v ní výpovědi přeživších a z nich jsme čerpali,“ prozrazuje David Tišer z organizace AraArt.

Komponovaný večer scénického vyprávění příběhu Zory Horváthové v podání herečky Pavlíny Matiové dokreslovaly písně, které vznikly právě v koncentračních táborech.

„Zároveň je text úryvkem z naší divadelní hry A zase jsme spali pindral a dnes jsme zvolili formu scénického vyprávění.“

Jména, jména, jména

Během večera byla čtena jména obětí zavražděných nacisty: „Byla to samozřejmě jenom část jmen, protože kdybychom četli všechny, tak tady strávíme třeba i několik dní. My jsme chtěli tady připomenout, že se vše dotýkalo lidí, protože když se mluví o holocaustu, tak se často na příběhy a jména zapomíná,“ vysvětluje David Tišer a dodává, že na zločiny II. světové války se nesmí zapomínat, nesmí se tolerovat jakákoliv nenávist jedné skupiny vůči druhé a nesmí se tolerovat ani novodobí popírači holocaustu. „Já je vůbec nedokážu pochopit, takže se k nim vlastně vůbec nedokážu vyjádřit. Je strašné, že někdo takový existuje, že někdo popírá hrůzy, které se opravdu staly, že se najde někdo, kdo má potřebu to popřít.“

Samotnému zplynování vězňů předcházelo povstání Romů v koncentračním táboře v Osvětimi. Nacisté tehdy potřebovali uvolnit prostory pro Židy deportované z Maďarska a rozhodli se vyvraždit romské vězně. Ti se ale o jejich plánech dozvěděli a vzbouřili se. Tato událost je v Česku stále téměř neznámá, přestože se k ní váže celosvětově známější Den romského odboje.

Vzpoura v Osvětimi

Na 16. května 1944 nacisté naplánovali hromadnou likvidaci takzvaného cikánského rodinného tábora, který byl v koncentračním a vyhlazovacím táboře Osvětim Březinka. Další vývoj událostí líčí historik z Muzea romské kultury Michal Schuster:

„Vězni se dopředu dozvěděli o tom, že tábor má být hromadně zlikvidován. Byli napojeni na podzemní hnutí tábora a věděli tak že, jakmile bude vyhlášena po sedmé hodině večerní uzavírka celého bloku, nemají vycházet z baráků. Bude to signál pro hromadnou likvidaci.“

Opravdu v ten den ve večerních hodinách vyhlásily zákaz vycházení v celém táboře. Před táborovou branou zastavila nákladní auta a z nich vyskákalo přes 50 členů zvláštního komanda SS, kteří vyzvali vězně k rychlému opuštění obytných bloků. Ti je však neposlechli.

„Vězni se zabarikádovali v barácích, ozbrojili se tím, co měli po ruce – lopatami, kameny, noži, které se jim podařilo nějakým způsobem ukrýt, a odmítali vyjít z baráků.“

Členy SS odpor překvapil

„Bylo to pro ně něco nepředstavitelného a nevídaného. V táboře se nacházelo okolo 6 a půl tisíce osob. A tato masa lidí se odmítla podvolit a nikdo ven nevyšel. Velitel SS rozhodl, že se nebude konfrontovat otevřeně s takovou vzpourou, akce se odvolá a likvidace vězňů bude provedena nějakou jinou metodou, což se později stalo. Nicméně pro tento den byli vězni zachráněni.

Později byli práceschopní lidé posíláni transporty do jiných táborů a nakonec v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli zbývající vězni cikánského tábora v Birkenau, což bylo zhruba 3000 mužů, nemocní, malé děti, staří lidé, těhotné ženy. Všichni byli nahnáni do plynových komor a zplynováni.“