Léky i psychologická pomoc. Na Ukrajině nás potřebují, chtějí vědět, že v tom nejsou sami, zní z Lékařů bez hranic

Podle čeho jste vybírali události, které chcete připomenout?

Byly to pro nás nejdůležitější milníky historie Lékařů bez hranic. Krize, které definovaly to, jak jako dnes jako organizace fungujeme, nebo krize, při kterých jsme museli řešit složitá dilemata související s naší prací.

A jsou to opravdu působivé snímky. Třeba ty, kde jsou zachycené děti. Jak taková situace člověka změní poté, co se vrátí z mise?

Ani Lékaři bez hranic nejsou roboti a na každém z nás se to podepisuje. Nicméně třeba Haiti byla opravdu ohromná krize a pro nikoho z našeho personálu, kdo tam zasahoval, to nebyla první zkušenost s Lékaři bez hranic. Ti lidé vědí, do čeho jdou.

Pomoc na Ukrajině

Před několika týdny jste se vrátil z Ukrajiny, popište prosím svou misi.

Já jsem pracoval primárně ve Lvově, kde momentálně sídlí koordinace Lékařů bez hranic pro všechny naše projekty na Ukrajině i v okolních státech. Kromě toho jsem působil také na polsko-ukrajinské hranici, kde máme projekty na zajištění psychologické podpory lidem na útěku.

Je potřeba si uvědomit, že Ukrajinci za sebou mají opravdu neuvěřitelná traumata. Zároveň často stojí před nesmírně těžkými rozhodnutími: jestli utéct z domova a vydat se někam, kde nevědí, jestli tam budou mít zajištěnou práci, jestli budou rozumět jazyku, kde tam budou bydlet… Nebo jestli zůstanou v městech, kde žijí a riskují životy pro sebe i svoje nejbližší. Samotnému mi často říkali, že je pro ně extrémně důležité, aby svět nadále věnoval pozornost tomu, co se na Ukrajině děje, aby věděli, že v tom nejsou sami, aby věděli, že je ještě naděje, že se jim budeme věnovat.

Jak nyní Lékaři bez hranic na Ukrajině pomáhají?

Na Ukrajině máme tým, který čítá něco přes 300 lidí. Máme projekty jak na Ukrajině, tak v okolních státech. Stále se věnujeme primárně zásobování místních nemocnic léky a zdravotnickým materiálem. Je zajímavé, že když mluvíte se zdravotníky na Ukrajině nebo třeba řediteli jednotlivých nemocnic, tak vám vlastně všichni řeknou to samé. Řeknou vám, že to, co chybí, není personál, ale léky a zdravotnický materiál, aby měl personál s čím pracovat.

Zároveň, jak jsem říkal, se věnujeme hodně poskytování psychologické péče, ať už lidem, kteří jsou vnitřně vysídlení na Ukrajině, nebo uprchlíkům v okolních státech. Máme už také specializované chirurgické týmy například v Žitomiru nebo v Kyjevě, které se věnují primárně samotné léčbě raněných.