Kytaristu Tibora Židu přivedl ve dvou letech k hudbě otec

28. duben 2018

Studoval jazzovou kytaru na Konzervatoři Jaroslava Ježka, dnes je především znám jako kytarista, skladatel a zpěvák, který se nebojí propojovat romskou hudbu se současnými hudebními vlivy.

„Poprvé jsem přišel s hudbou, když jsem byl malý. Ve dvou letech. Chtěl jsem pozornost, tak mě táta, který pocházel z hudební rodiny, naučil písničku. Zjistil jsem, že když zazpívám písničku, dostanu spoustu sladkostí a pozornost. Věděl jsem, že prostřednictvím hudby se dá něco získat. A to jsem dělal do 11 let, než otec zemřel,“ prozrazuje Tibor Žida a dodává, že po smrti otce hudbu odložil na několik let stranou. Tradice, že po smrti nejbližšího se nezpívá a neposlouchá hudba, se dodržuje v každé romské rodině.

„Máme tradice, tak se u nás musela vypnout hudba. Já se ale přitom hudbou léčil, takže to pro mě bylo komplikované. Matčina strana jsou západňáři, u nás jsou zase východňáři, ale hudebníci. Takže u nás, když někdo zemřel, tak se děda zavřel do pokoje, a i když byl zákaz, tak se tak léčil. Když mu někdo zemřel, zpíval halgaty, aby se uklidnil, aby se vybrečel. Já jsem se dostal k muzice zase až v patnácti, protože si máma našla přítele, Maďara, který hrál na kytaru. A já jsem věděl, že se na to dají balit holky.“

Vystudovat jazzovou kytaru přiměla Tibora jeho tehdejší přítelkyně.

„Hrál jsem fotbal. Seznámil jsem se s Martičkou a už v té době jsem hrál na kytaru. Martička mě dotáhla na konzervatoř. Tam jsem studoval kytaru. Už předtím jsem hrál trošku na piano. A tam je piano povinné. Hraju tedy na piano a na kytaru. Zjistil jsem, že se stačí naučit noty a dá se studovat. Systémy, které Romové mají, to se učí všichni – můžu to pojmenovat: A – D – G – C – F – H – E – A. To znají všichni Roma, protože to se prostě jenom předává.“

Rodák z Krnova je jedním z mála muzikantů, kteří se hudbou i živí.

Tibor Žida a Marta Balážová

„Je to tak, že si samozřejmě zatím nemůžu kupovat auta nebo nevím co, ale normální život si zaplatím. A kdybych uměl lépe hospodařit, což mi nejde, tak peněz mám určitě víc. Je to tak, že dělám, co mě baví. Je to jako v každé profesi. Dneska, když nemáte záměr a neumíte se prodat, můžete chodit do normální práce, ale vlastně nevyděláte na tom nijak. Je to tedy takové podnikání, které mě baví.“

Dvaatřicetiletý kytarista vzpomíná na dobu, kdy hudebně doprovázel známou zpěvačku Martu Balážovou na zaoceánských lodích. Na lodi strávil v kuse i víc jak půl roku.

„Zpívám samozřejmě, mám široký repertoár, především anglické a romské písně, taky české. Anglické proto, že jsme byli na zaoceánských parnících. Zpívali jsme pro německou klientelu. Němci jsou velmi vděční posluchači. Jezdili jsme čtyři roky, odcestováno mám asi dva roky. Dva roky v kuse. Byli jsme na té lodi několikrát. Jednou jedete na tři a půl měsíce, jindy na dva a půl měsíce. A nejdelší kontrakt byl sedm měsíců a mezi tím jsme měli dva týdny prázdnin, kdy jsme jeli domů. Ale byli jsme tam sedm měsíců. Začal jsem pořádně zpívat před třemi lety. Baví mě hlavně skládat v romštině, ale taky v češtině a angličtině, ale to přišlo později. Cítím se být totiž hlavně Čechem, který má romské kořeny.“

autor: Rena Horvátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.