Křesťanský týdeník 16. 2.

Skupina Gen Rosso přijíždí do ČR

Biskup Malý v Mongolsku

Anglikánský arcibiskup Rowan Williams a šaríja

Muezzin v Oxfordu

Skupina Gen Rosso přijíždí do ČRMultietnická křesťanská hudební skupina Gen Rosso přijíždí do České republiky s muzikálem Streetlight. Jestli máte rádi muzikály, tak tenhle byste si neměli nechat ujít.To, že se o křesťanství dá mluvit i moderně, dokazuje právě kapela Gen Rosso. A boduje hlavně u mladých lidí, kteří by jinak křesťanským myšlenkám možná ani nenaslouchali. Gen Rosso chce předávat lidem myšlenku vzájemného bratrství a pokoje. Duchovní kořeny skupiny vyrůstají z myšlenek hnutí Fokoláre. Muzikál Streetlight, se kterým teď míří do Prahy a do Brna, vznikl na základě skutečného příběhu z konce šedesátých let. Afroameričan Charles Moates žil v jedné chicagské čtvrti. Svůj život obětoval kvůli vlastnímu přesvědčení. Byl zabit kvůli své víře ve svět, kde se dá žít v klidu a míru, v soužití různých kultur, v přátelství mezi černými a bílými."Ze začátku jsme měli v úmyslu vyprávět o různých životních příbězích. Nemluvit ani tak o našich životních hodnotách, o našich snech, o pokoji atd., ale spíš vyprávět příběhy skutečných lidí. To byl ten prvotní nápad. Světlo světa tak spatřil muzikál Streetlight, jehož název neznamená jen jednoduše název obyčejné pouliční lampy. Nejde jen o lampu v tom běžném významu toho slova, ale o vyprávění o Charlesovi jako světle v temném a chladném životě města. To byla základní myšlenka muzikálu Streetlight," říká skladatel a umělecký šéf Gen Rosso Benedikt Enderle.
Nikdo v sobě nemá větší lásku, než ten, kdo dá svůj život za své přátele - to je podle zpěváka Tomka Mikusińského hlavní myšlenka muzikálu. "Pro nás je příběh Charlese Moatese a Streetlightu hlavně příběhem o tom, jak předávat hodnoty mezilidského pokoje, poselstvím o tom, co by se stalo, kdyby všichni lidé různých ras a kultur vzali za základ svého soužití vzájemné přátelství a lásku. A to vše je oblečené do hudební formy muzikálu, který zahrnuje divadlo, tanec a mluvené slovo." Gen Rosso k nám nepřijíždějí poprvé. V Československu byli hned po revoluci, v roce 1990. Benedikt Enderle si na vystoupení před 18 lety dobře vzpomíná. Koncert se podle něj dá shrnout do jedné věty, kterou tehdy řekl Václav Havel. A tahle slova si Benedikt pamatuje i v češtině: "Nevím, zda vím, co je to zázrak".Projekt Silní bez násilí, do kterého Gen Rosso vstoupili s příběhem muzikálu Streetlight, se věnuje problému šikany a netolerance. Mladí pomocí zážitkových technik, tance a muziky pracují na posílení svého sebevědomí.
Streetlight můžete vidět v Praze v Areálu Letov ve čtvrtek 21. února a v Brně pak ve středu 27. února.

Biskup Malý v MongolskuMongolsko je sice asi dvacetkrát větší než Česká republika, ale má necelé tři miliony obyvatel. Zhruba polovina z nich žije v hlavním městě Ulánbátaru. Mongolové Česko milují a podle odhadů jich téměř 20 000 mluví česky. Česká katolická charita ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí vybudovala v Ulánbátaru centrum pro studenty, pedagogy a zájemce o sociální práci. Začátkem února středisko slavnostně otevřela. A byl u toho i pomocný biskup pražský Václav Malý."Velká část obyvatelstva žije nejen na sociálním minimu, ale v naprosto nedůstojných podmínkách, které jsem viděl na předměstí Ulánbátaru." Studijní centrum je proto podle biskupa Václava Malého víc než potřebné. Česká katolická charita je už v Mongolsku úředně zaregistrovaná. Ve středisku má počítače, přístup na internet a odbornou knihovnu. Podle Jany Vlachové z Ministerstva práce a sociálních věcí projekt přijde na 12 milionů korun. "Projekt v Mongolsku zaměstnává tři lidi. Je to projektová vedoucí, její asistentka a účetní." Mongolsko je buddhistická země tibetského zaměření. Tamní společnost je ale poznamenána dlouhou dobou ateismu. Část obyvatel buddhistické mnichy přijímá, část ne. V Mongolsku jsou ale i křesťané. Například římských katolíků je podle odhadů několik stovek. V zemi působí 23 katolických kněží a několik řádů. Václav Malý v Mongolsku sloužil dvě mše svaté."Po roce 1999, kdy tu nastoupil demokratický systém, začali přicházet první křesťanští kazatelé. Je tam tedy přítomna i katolická církev, která má 450 věřících. Ostatní protestantské denominace a společenství mají několik tisíc členů. Převažující náboženskou tradicí je ale buddhismus." V současnosti je v Mongolsku asi 150 buddhistických klášterů a tři tisíce mnichů. "To patří k podstatě mongolské kulturní a duchovní tradice. Nemyslím si, že by se křesťanství stalo v brzké době jakousi vyvažující silou, ale je důležité, že je v Mongolsku přítomno a že může duchovní život a duchovní nabídku Mongolů obohatit." Biskup se setkal také s buddhistickým lámou. "Láma, který nás provázel, byl velmi srdečný a velmi otevřený. Hovořil o tom, co je tíží, a nejednou jsem cítil takové duchovní souznění. Každý respektujeme tu svou tradici a přesto jsme si blízko." Z cesty po Mongolsku si biskup Malý přivezl dobrý pocit, že v zemi jsou obětaví lidé, kteří dovedou udělat něco pro druhé. I když na první pohled se zdá, že Mongolové jsou velmi uzavření."Byl jsem tam například v hospici a viděl jsem, jak krásné vztahy mají mezi sebou ošetřující a ošetřovaní. To jsou taková povzbudivá znamení, když se najednou setkáte s čistými obětavými lidmi, kteří nemají na mysli kariéru nebo zisk." A co pana biskupa příjemně překvapilo? "To, že v Mongolsku jsou krásné ženy. Člověk vidí podobiznu Čingischána a tak si ani nedovede představit, jak hezké ženy v Mongolsku jsou. To mě mile překvapilo." Ale ženy nebyly jediným překvapením. Strávil dva dny s jednou mongolskou rodinou a přenocoval v jurtě. Údiv ve Václavu Malém vyvolal mongolský jídelníček. Mezi pokrmy byl totiž i bramborový salát."Nejdřív jsem myslel, že ho udělali kvůli nám. Ale ne. Bramborový salát podobně jako vařené zelí se stalo součástí mongolské kuchyně. Češi jsou v Mongolsku vůbec velmi oblíbení. Česká republika tam má velmi dobré jméno." Českou kulturu - nejenom české jídlo - mají Mongolové velmi rádi. I proto Česká katolická charita spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí doufá, že se Centrum pro zájemce o sociální práci dobře zavede a pak bude fungovat i bez české pomoci.

Anglikánský arcibiskup Rowan Williams a šaríjaHlava téměř osmdesátimilionové anglickánské církve arcibiskup z Canterbury Rowan Williams zvyklý jako strážce morálních hodnot kontroverze, ať už souvisejí s jeho kritickým postojem k irácké válce nebo konzumního stylu života britské společnosti. Když však minulý týden připustil, že pro Británii je zřejmě nevyhnutelné přijmout některé aspekty islámského práva šaríji, vyvolal nejen bouři nevole, která samotného arcibiskupa zaskočila, ale čelil tentokrát také hlasitým výzvám k okamžité rezignaci.Na první poslech zněla odpověď arcibiskupa z Canterbury v rozhovoru pro rozhlasovou stanici BBC jako dobře promyšlená replika, která měla inspirovat k akademické debatě. Když se reportér zeptal Rowana Williamse, zda je nezbytné pro zachování soudržnosti ostrovní společnosti přijmout některé aspekty islámského práva šaríja, odpověděl bez váhání:"Zdá se, že je to neodvratné, a je skutečností, že některé zásady šaríji jsou už v jistých situacích v naší společnosti respektovány. Nejde tedy o to, že bychom zaváděli do našeho práva jakýsi konkurenční či nepřátelský systém." Rowan Williams měl na mysli rozvodové řízení či finanční spory, při kterých se muslimové skutečně kromě britského práva řídí právě také šaríjou. I když se arcibiskup ve stejném rozhovoru distancoval od drastických fyzických trestů, které šaríja ukládá za krádeže či nevěru, otevřený nesouhlas se na Lambetský palác (arcibiskupské sídlo) valil jako lavina. Pokáral ho nejen premiér Gordon Brown, jedním hlasem se k němu přidaly i opoziční strany. A dokonce i někteří muslimové přijali arbiskupova slova s rozpaky."Mezi samotnými muslimi existuje několik názorových proudů a jak zajistit, aby je různé skupiny respektovaly?" ptá se Rijana Baširádová, sekretářka mešity z anglického Bedfordu, což je město se snad největší koncentrací muslimů v Británii.Z politických kuloárů a akademické půdy se debata rychle přelila na stránky ostrovního tisku. Populární deník The Sun s téměř čtyřmi miliony čtenářů vedl nesmiřitelnou kampaň za arcibiskupova odstoupení. S takovou vervou, že dokonce britská panovnice Alžběta II., která se drží v podobných sporech stranou, vyjádřila obavy nad tím, zda kontroverze nepodkope nejen autoritu Rowana Williamse, ale celé anglikánské církve.S napětím se očekávála reakce generálního synodu anglikánů, který zasedal od pondělí v Londýně. Konferenční sál však přijal arcibiskupa z Canterbury bouřlivým potleskem. Privilegovanému postavení nejvyššího představitele anglikánů vnášet do veřejné debaty překvapivá, kontroverzní a pro britskou společnost někdy nepohodlná témata se dostalo tento týden jednoznačného zastání. Alespoň prozatím.

Muezzin v OxforduMešita není v západních městech ničím výjimečným. Jedna stojí i v anglickém Oxfordu - a vznikl kolem ní pozoruhodný spor. Zdánlivě se jedná o banální věc, ve skutečnosti jde ale o velice vážnou otázku koexistence různých komunit.Když slyšíte muezzina, jak svolává věřící k modlitbě, nepřijde vám to divné, pokud se právě nacházíte v některé z islámských zemí. Stojíte-li ale v historickém centru slavného Oxfordu, můžete mít pocit, že tady něco nehraje. Přesně toho se obávají odpůrci požadavku tamní muslimské komunity, která chce, aby ji muezzin pětkrát denně svolával k modlitbám. A protože žijeme ve 21. století, má k tomu mít pořádný zesilovač, aby se jeho hlas rozléhal po celém městě.Pozoruhodná je přitom skutečnost, že muslimská komunita nežije v bezprostředním okolí mešity, ale necelý kilometr od ní. Bouří se tedy v první řadě obyvatelé blízké čtvrti. Bojí se, že se časem se budou muset odstěhovat a jejich domy a byty koupí pod cenu muslimové. Je totiž třeba si uvědomit, že první volání muezzina nastává necelou hodinu a půl před východem slunce a poslední hodinu a půl po jeho západu. V Oxfordu stejně jako v centru Istanbulu nebo Rijádu.Co ale pobuřuje občany oxfordské ještě víc, je kulturní dopad. Historik Allan Chapman, který působí na místní univerzitě, netají svůj hněv a tvrdí, že muslimové si chtějí podrobit zbytek města. Vidí v tom přímo násilný akt. Představitel jednoho z hlavních anglikánských sborů Charlie Cleverly dodává, že je to vysoce "ne-anglické" a že hrozí vytvoření muslimského ghetta okolo mešity.V Oxfordu žije přitom 150 000 lidí a pouze 7 000 z nich vyznává islám. Navíc není žádné tajemství, že mešita zde byla postavena naprosto cíleně - Oxford je přece symbol západní vzdělanosti a západního myšlení. Místní imám se ale snaží uklidnit atmosféru. Mluví o kompromisu, podle kterého by se volání k modlitbám neozývalo pětkrát denně, ale jenom jednou týdně - přirozeně v pátek. I decibely by se měly snížit, takže zvuk nemá zasahovat celé město, ale pouze okolí mešity.Jisté je, že v Oxfordu se debatuje o důležitém precedentu i pro jiná západní města. Ve svobodném světě totiž daný problém nebude ojedinělý. Smutné ovšem je, že debatu o kostelních zvonech v centru Mekky či Mediny si momentálně neumí nikdo ani vzdáleně představit.