Koronaviru navzdory

Mě nic nezastaví, říká hospodský, který si otevřel hospodu na venkově po první vlně epidemie

Jedním z nejvíce zkoušených oborů v této době je gastronomie. Všichni hledají cestu, jak přežít. Stejně jako Josef Zronek, který si otevřel hospodu teprve před čtyřmi měsíci, navíc v malé vesnici Hněvkovice u Humpolce. Má velkou výhodu, že je ve svém a nemusí platit nájem. Ovšem vesnice má 350 obyvatel a do hospody chodí lidi až večer po práci. Zavíračka v osm hodin večer znamená, že nepřijde skoro nikdo. I přesto tvrdí, že přežije.

V pozdním sychravém odpoledni je vesnice prázdná, ticho ruší jen auta, která si tudy zkracují cestu na Pelhřimov. Hluk ale do hospody neproniká. Bytelná stavba kdysi sloužila jako škola.

Na venkovskou hospodu solidní výběr

Josef Zronek ji před několika lety koupil a přestavěl k obrazu svému, tedy na hospodu. Nakonec mu to vyšlo tak, že stihnul otevřít až na začátku léta. „Léto bylo krásné, lidi se naučili chodit, měli čas. Teď přijdou z práce, ještě něco udělají na zahradě, je sedm a do hospody už na hodinu nepřijdou. Když přijdou, skoro nic neutratí,“ říká hospodský u dřevěného baru, který si sám postavil. Povoláním je tesař a jeho práce jsou i stoly ve výčepu, u kterých sedí dva penzisti.

Zariskoval a uvidí

Podle mě je lepší to teď na chvíli zavřít. Takhle se vlk nažral a koza zůstala celá. Zálohy ale platit musím, sociální i zdravotní, tenhle styl do osmi hodin je nesmysl a vědí to všichni, i ti, co to odmávli,“ přemýšlí hostinský, který se ale i tak usmívá.

V rozletu se jen tak snadno zastavit nenechá. „Normálně mám od pěti, teď otvírám od čtyř, ale to mě samozřejmě neuživí. Aspoň mi to vydělá na náklady.“

Josef Zronek zbystří sluch a s neskrývanou radostí vítá tři mládence z vedlejší vesnice, kteří slezli z bicyklů a zastavili se na jedno. „Pepa je dobrodruh. Když začal budovat hospodu, tak ještě nebyla taková doba. Zariskoval a vyšlo mu to,“ mluví cyklisté jeden přes druhého a cinkají půllitry.

Lítáme v tom všichni

Tvrzení, že to „Pepovi vyšlo“, je při pohledu do prázdné hospody poněkud troufalé. Mládenci kroutí hlavami. „Není sám, to jsou tisíce lidí, lítáme v tom všichni.“

Hospodský Zronek má výhodu, že je ve svém, ovšem musel investovat miliony. „Je mi jasné, že lidi, kteří jsou v nájmu, to mají mimořádně těžké. Já taky platím vodu, elektriku, ale nejhorší je, že máte nakoupeno zboží a datum trvanlivosti vyprší. To jsou vyhozené peníze.“

Hospodský je povoláním tesař a je to vidět

Do hovoru se zapojuje penzista Josef Čech, který hledá společnost a přišel si popovídat s kamarádem: „Furt se mele o tom, že to bude jako v Izraeli, že to zavřou celé. To teda bude dílo.“

Hostinský s tím tak trochu počítá. „Chtěl jsem udělat penzion, to teď bude muset počkat. Mám tu ale hromadu práce, dodělat vchod, reklamu, taky doma musím něco udělat, jsou tam děti a partnerka,“ říká Josef Zronek.

Rozhodl, že nebude čekat, až vláda uzavře restaurace úplně, a omezuje otvírací dobu sám. V neděli měl otevřeno naposledy. „Až to přejde, pojedeme dál. Buď to se tomu podáte, nebo ne. Mě ale nic nezastaví.“

autoři: Ľubomír Smatana ,
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.