Pašeráci cigaret, převaděči uprchlíků a dnes už i drony přelétávající hranice. S tím vším se musí popasovat slovenští policisté střežící stokilometrovou hranici s Ukrajinou. Pomáhá jim i digitální plot z kamer a různých čidel. Díky tomu je těžké místem projít bez povšimnutí. A když policisté dostanou signál o překročení zelené hranice, nemají nouzi o akční zásahy.
„Policie! Policie! Dej si ruce vzhůru!“ křičí za psího štěkání jeden z policistů. Tady na zelené hranici kousek od území Ukrajiny je to typická situace. Dva psovodi se svými velkými černými německými ovčáky budícími respekt nakonec chytají běžence v husté trávě a křoví. „Dobře! Eskorta k autu, pojď!“ dávají policisté pokyny.
Čím kratší čas, tém lépe pro psa
Jen pár kilometrů od obce Vyšné Nemecké a ukrajinského Užhorodu poznáte státní hranici na první pohled. Jsou tu hraniční kameny a nápisy. Není tady sice žádný plot, místo něj jsou ale po celé délce hranice sloupy s kamerami a taky různá čidla. Pokud technika zaznamená pohyb, operační středisko posílá do terénu nejbližší hlídky.
„Cílem je uzavřít prostor, kde došlo k narušení. Úlohou psovoda je vyhledat pachovou stopu a narušitele pronásledovat. A jak je to možné, tak je doběhnout. Čím kratší čas, tím je to lepší pro psa, který má stopovat. Narušitel má pak i méně času na únik. Takové situace zažíváme každý den,“ vysvětluje psovod Ředitelství hraniční a cizinecké policie v Sobranci Ľudovít Knežo.
V létě se na zelené hranici musí policisté kromě tepla vypořádat i s tisíci komárů, v zimě s mrazem. To vše často ve velmi nepřístupném terénu. Kromě běženců chytají také pašeráky, především cigaret. A ne každý se vzdá snadno.
Bez ohledu na strach
Kromě běženců chytají také pašeráky, především cigaret. A ne každý se vzdá snadno|foto:Martin Pařízek, Český rozhlas
„Pašeráci jsou vynalézaví. V igelitkách věci určitě nenesou. Strach je přirozený, ale spíš je to takový respekt před prací. Určitě je třeba být ostražitý a nepodceňovat žádnou situaci,“ dodává Ľudovít Knežo.
Teď už je noc a na jiném místě nedaleko ukrajinské hranice, na kopci uprostřed polí, je slyšet tichý zvuk. Vydává ho termovize v policejní dodávce. Díky ní policisté vidí široko daleko. „Ano, vidíme vás. Běžte to prověřit doleva,“ mluví obsluha termovize se členy mobilní zásahové jednotky. Ti nemají jasně stanovené místo působnosti a můžou tak být kdekoli, třeba i hlouběji ve vnitrozemí.
Jedním takovým policistou je Lukáš Estok. Při noční službě vypráví o akci, která mu utkvěla v paměti: „V autě, kde normálně sedí pět lidí, bylo naložených třináct migrantů plus dva převaděči. 25 kilometrů uháněli před hlídkami. Nakonec jsme je dohonili. Byli vyzvaní, aby vystoupili z vozidla nebo že bude použitá zbraň. Tam oni nebrali ohled. Mají v sobě adrenalin a je jim všechno jedno.“
Vynalézavost pašeráků nezná hranic
Počet zachycených migrantů na slovensko-ukrajinské hranici dlouhodobě klesá a to i kvůli tomu, že volí jiné trasy. Pašeráci ovšem stále vymýšlí nové a nové způsoby. V minulosti tu byl například odhalený podzemní tunel, takže teď je podzemí geologicky detailně prozkoumané.
Novým trendem jsou třeba drony nelegálně létající přes hranice. „Dokud bude hranice hranicí, stále budou snahy o její nelegální překročení. S tím se musí počítat. Stejně jako jde vývoj dopředu, tak i metody a formy pašeráků a převaděčů. Jsou tu organizované skupiny, pak jsou i migranti, kteří jdou sami a zkoušejí štěstí. Je to různé. Klíčovým momentem pro nás je, že tady není jen hranice naší republiky, ale je to zároveň vstupní brána do Schengenského prostoru,“ dodává ředitel mobilní zásahové jednotky v Sobranci.
Zdejší vybavení elektronického zabezpečení stálo desítky milionů eur. I díky tomu patří téměř sto kilometrů dlouhá slovensko-ukrajinská hranice mezi nejmodernější v Evropské unii.
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
